Bylo by to dnes jiné?

Paradoxně otázka, která mě napadla chvíli po té, co jsem zhlédl dokumentární film „Nesdělitelné“. Jak prolnutí obrazů, ze dvou protilehlých zrcadel, zaznamenávající tehdejší dobu.

Dokument Heleny Třeštíkové, zachycující usmrcení 3792 českých Židů z terezínského rodinného tábora v Osvětimi, ke které došlo v noci z 8. na 9. března 1944 a dále 10. a 12. července 1944.

Když jsem dnes po dlouhé době sledoval tento dokument, vytvořený nejen z dobových filmových záběrů, vzpomínek přeživších, ale i vzpomínkových modliteb, neubránil jsem se vnitřnímu smutku.

Všechna ta vzpomínaná jména zavražděných…
jejich věk….

Olga Franklová, 47 let
Milada Votická, 19 let
Rudolf Fišer, 54 let
……21 let

…….9 let

……….

………..

a tisíce dalších.

vše v kontextu letních her, mládeže roku 1944. Chlapců a děvčat ze všech koutů Čech a Moravy, na nichž je vidět radost, když mohou hajlovat.

Nepřátelé říše,
dle barvy kůže,
původu či orientace.
Závadné rasy,
které je potřeba zlikvidovat.

Ta doba vyvolává spousty nezodpovězených otázek,
ale nepřiznaných vin,
všech těch udavačů,
co nikdy neváhali,
z hlediska vlastního prospěchu,
udat souseda, kolegu či spolužáka.
Kolik jen těch odhodlaných bojovníků proti nacistům,
povstalo až tehdy, kdy o nic nešlo.

Všechny ty otázky, s tehdejší dobou spojené,
včetně té, zda by to bylo dnes jiné.
A v mé mysli se odpověď zjevuje,
už tenkrát to vystihl Karel Čapek:

Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstali stejní; jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky; kdo byl věrný, byl věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív. Kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslí vždycky jenom na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky. Kdo mění víru, neměl žádnou. Člověka nepředěláš, jenom se Ti vybarví.

Co víc lze vůbec k tomu napsat?
Jedině vložit odkaz na daný dokument,
aby si závěr udělal každý sám.
Naleznete ho zde :