Budiž Vám lehká zem pane Hapko.

S blížícím se výročím úmrtí vynikajícího skladatele Petra Hapky, mi nedá nevzpomenout tohoto hudebního skladatele a zpěváka, který byl alespoň pro mě jedním z těch, kteří dokázali v mém nitru a těle vyvolat to pověstné mražení. 

Petr Hapka se narodil 13. května 1944 v Praze.  Po vystudování konzervatoře a prvních nesmělých krocích ve skládání hudby se jeho osudová cesta spojila s textařem a básníkem Petrem Radou. Dvojice, která vytvořila řadu nádherných textů a hudby například pro Hanu Hegerovou. Dalším osudovým setkáním byla dlouholetá spolupráce s textařem Michalem Horáčkem, se kterým vytvořili hudební hity jako Levandulová, Dívám se dívám, S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc a mnohé další. Zemřel 25. listopadu 2014 ve svém milovaném místě v Okoři.
Když Petr sedl ke svému vždycky mizerně naladěnému pianinu a s velkou intonační svobodou zazpíval novou píseň, byly to chvíle, které se tak hluboce zapisují do emocionální paměti, že mění a nově vytyčují celý život. Nikdy potom, ani když klavírní základ byl ve studiu zahrán dokonale a když tu píseň zpívali školení zpěváci, už to na mě tak nezapůsobilo. Michal Horáček

Petr Hapka byl i díky svému zabarvení hlasu výrazným zpěvákem. Vzpomínám si na televizní medailon, ve kterém zpěvák Richard Muller vyprávěl své pocity, které měl při prvním poslechnutí písně Dívám se dívám, které vyjádřil ve smyslu, že by tato píseň šla zazpívat jinak, ale když si ji poslechl několikrát po sobě zjistil, že by ji nikdo nikdy nezazpíval tak, jak to udělal sám Petr Hapka.Samostatnou kapitolou je Hapkova filmová hudba. Hudba, u které není nutné pronést jediné slovo, hudba, která svými tóny dokáže vyjádřit děj a atmosféru.
Z onoho medailonu vzpomínám na mnohá slova, která tam byla Petrem Hapkou řečena a která jen uvízla v mé paměti a jejichž přesnou citaci nejsem schopen uvést. Mohu jen uvést to, co se mi vrylo do paměti: Hudba se nedá zvážit, nemá vůni ani zápach, nemá barvu a nemá skupenství. Hudba se musí cítit srdcem a musí mrazit v zádech.
Když projíždím dlouhý seznam jeho filmové hudby (naleznete ho třeba zde), nemohu si dovolit zde uvést jediný název, neboť bych ten nejlepší nebyl schopen vybrat. Filmy, u kterých by si mnohdy divák vůbec nepomyslel, že autorem hudby je právě Hapka.

Byl to i bohém, bohém, na kterého se po jeho smrti pásl bulvár, přinášející senzace z jeho života a bulvár krmící nenasytné slabší jedince, plné cizího moralismu, bez toho vlastního. Jenže u Bohémů to tak bývá, protože kdyby nebyl takový, jaký byl nejspíše bychom byli ochuzeni o to, co nám po něm zůstalo – umění a vzpomínky.

Vzpomínky……

Vzpomínky a štěstí bylo pro Petra Hapku velmi důležité a nepřehlédnutelné:
Je důležité mít vzpomínky, protože bez vzpomínek musí být člověk hodně velký necita, aby mohl vůbec přežít. A taky musí mít štěstí a ta štěstíčka můžou být zdánlivě malá, že ráno vstanu, že mě nezasáhne zbloudilá kulka nebo mi při cestě na hlavu nespadne římsa.

Říká se, že každý člověk je nahraditelný. Určitě je to pravda, jen v té větě postrádám dovětek těžko však v kvalitě. A v osobě Petra Hapky to platí dvojnásob.

Mistře Petře Hapko, ačkoliv jste opustil tento svět žijete dál ve svých skladbách a hudbě. A já osobně Vám tam nahoru do muzikantského nebe posílám poděkování za to, že Jste byl a zanechal nám zde hudbu, která osvěží naše srdce.

Budiž Vám lehká zem ......

Podklady pro tuto vzpomínku čerpány zde a zde.