Andulčina zahrádka, vítání jara a závěrečné nádherné poselství.

" Už je to tady "- chtělo se mi zvolat, když po předchozích dnech, které byly ve znamení deště smíšeného se sněhem a řáděním studeného a silného větru: Najednou se obloha vyčistila od všech těch nečasů a slunce rozzářilo celou oblohu, naši krajinu a snad i mnohé z nás.  

Nedalo mi to a musel jsem se jít podívat na tu jednu z mých oblíbených zahrad a zahrádek- tu Andulčinu.

Možná snad i podle jistého moudra otevřel jsem mnohem více oči i duši a vnímal tu krásu kolem nás.
Umění je jako slunce, které se taky nikomu nevtírá. Když zatáhne záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze, jenomže je to vaše chyba, pane, že chcete žít potmě. J. Werich.

A k vítání jara se i stromy připojily

A snad netradičně na samotný závěr přináším odkaz na jedno promlouvání. Obsah tohoto poselství nechci nijak vnucovat, protože názor si vždy musí udělat každý sám.
Za mě osobně, celé to promlouvání je při tom všem jarním vítání a kráse, tak nějak dotvořením skládačky našeho bytí.
Člověk nemusí být věřící, aby ho právě takové promlouvání nemohlo oslovit - právě naopak.
"Vyznávám, že jsem běloch, uznávám odlišnost lidských ras, a tudíž lidskou důstojnost všech, ale odmítám zčernat či zežloutnout a změnit proporci a barvu svých očí. (...) Jsem Evropan, protože jsem Čech. Narodil jsem se českým rodičům, vyrostl v české zemi a beru vážně bídu i slávu svého národa. Odmítám se rozplynout v bezduché uniformitě konzumní multikultury. (...) Jsem člověk, jmenuji se Petr Piťha a nejsem nějaké 361106/038 rodné číslo ani 37-22/015 identifikační číslo oprávnění, ani PIN ani VIPN ani jakékoli jiné číslo. Jsem člověk, protože mám svědomí a nesu zodpovědnost."