A veřejně přiznávám: motám se ve všech těch slovech, jako je demagogie, sdělovací prostředky, rozdělená společnost a její viníci. Jo a taky nesmím zapomenout na mravnost. Tak ta je taky hodně důležitá.
K sepsání těch mých myšlenek mě vlastně přivedl holý fakt, že se v tom topím. A nejhorší je, že pevné dno nemohu a nemohu najít. A přemýšlím, co udělat, abych tomu rozuměl jako mnozí jiní, co hnedle vědí, co je fakt a co je fikce.
Jako, já se fakt snažím, ale….. nejde mi to.
Třeba takový pojem demagogie a demagog. Toto slovo kolem sebe slyším v posledních týdnech velmi často.
Poučka říká:
Demagogie je v moderní době působivé a klamné řečnické vystupování, využívané k získání vlivu, politické podpory a moci. Místo věcného zdůvodňování působí hlavně na předsudky a emoce posluchačů, k čemuž slouží polopravdy, překroucené argumenty, logické klamy, falešné sliby, vyvolávání strachu a podobně.
A když si uvědomím, že té demagogie prý kolem mě spousta, kladu si otázku:Jak vlastně rozpoznat, co je či není demagogie. Protože nejsem z těch, co jsou obdařeni nějakým darem z hůry, nejspíše se motám mezi demagogiemi. Jediné, čím bych se mohl skutečně zachránit, je pozitivní zjištění, že je zde jakýsi hlídací pes, věnující se právě odhalení všech těch demagogií a demagogů, kteří se snaží nás lidi nerozumné chránit od všech negativních vlivů. Toto zjištění mě sice na chvíli vhání úsměv na rty, nejspíše i s jistým konstatováním, že jsem zachráněn a chráněn. Jenže, pak se mě zase někde v hlavě vyrojí otázka, kde vlastně beru jistotu, že ten či ono, prohlašující o sobě, že mi poskytuje proti demagogickou ochranu, není také plné demagogie, sloužící někomu.
A tak mě nezbývá nic jiného, než zase pátrat ve zdrojích dál…
ale to taky není jednoduchý, protože vlastně v jakých zdrojích a kterým vůbec věřit.
Říká se, že řadu věcí člověk posuzuje podle svých zkušeností. Když si třeba vezmu média z pohledu, který znám. Když jsem se ještě před několika lety aktivně věnoval motoristickému sportu, měl jsem krásnou možnost vidět demagogii mimo politiku. Jak byly komediální reportáže z nehod, které se prostě stanou. Ta obrovská honba za senzací, za krví a neštěstím. U médií jde přeci zejména o sledovanost a výnosy z reklamy. Koho by zajímala taková titěrná věc, jako je pravda či objektivnost.
Když si vzpomenu na svědectví jakého si jezdce rally, když soukromé televizi poskytoval rozhovory a svědectví. Otočen zády, ve stínu a se jménem, které znal jen redaktor. Závidím těm, co bez jakékoliv pochybnosti, své názory čerpají beze zbytku z médií. Ale to vše není jen vina médií, je to naše chyba. Pokleslost kultury a umění, vyvážena hloupými nekonečnými seriály, prapodivnými prostřeny ………
Věřte pak všemu, co nám sdělovací prostředky reprodukují…
A my jim to vše baštíme a oháníme se argumentem, že je to pravda, když to bylo v i televizi. A když se někdo ozve, že to vidí jinak, hnedle tu odlišnost musíme zlikvidovat.
Nejen že kolem sebe slyším cosi o rozdělování diváků, zákazníků či voličů, ale já to i vidím a slyším. A pak vo tom hluboce přemejšlím, kdo je ten, co nás rozděluje. A s navazující otázkou, kdo nás vlastně může spojit?
A zase přemýšlím a zjišťuji, že je ta otázka neskutečně hloupá.Jak nás může někdo jiný spojit? Jak může někdo spojit názory třeba vegetariána a masožravce? Jak může někdo spojit třeba pravičáka a levičáka, když každý z nich má jiné priority?
Nevím…
Ale o čem jsem přesvědčený, je o nutnosti vlastní sebereflexe, schopnosti být slušný a tolerantní k odlišnosti a odlišným názorům druhých. Je to hodně těžké, i já s tím v některých momentech tvrdě bojuji, protože horká hlava a emoce, dokážou nadělat pěknou paseku. Jenže si člověk musí uvědomit, co bude dál, až ta momentální euforie skončí. Ale to je taky trošku o tý morálce, kterou má každý z nás. Třeba v tom, zda pustíme staršího člověka sednout v autobuse, nebo naopak pomůžeme vstát. Třeba i svému protivníkovi. Je to královské, křesťanské, slušné a především lidské.
Je to taky o pokrytectví, protože sice o sobě mohu hlásat, že jsem slušný, ale když nepustím někoho staršího sednout, nebo se zvednout, jsem buran. Možná stejný, nebo ještě horší, než ten, kterého kritizuji. A že toho buranství kolem nás je – na chodníku, na silnici, v obchoďáku, bohužel často i v samotných rodinách. V životě jsem měl poznat řadu lidí, co se neskutečně rádi pasovali do rolí slušných, poctivých a morálně čistých. Když jsem po čase poznal poněkud hlouběji jejich soukromí, bylo mi a je, z té jejich přetvářky hodně zle.
A ono to rozdělení společnosti tady asi bude vždycky.........
třeba už jen díky závisti:
Pokud budu chtít, všichni v sobě závist budete mít. Oškliví budou závidět krásným, chudí bohatým, nemocní zdravým, bezmocní, mocným. Našeptávat umím…….
Citace z Nesmrtelné tety.
Je sice krásné hovořit o morálce druhých, ale nesmíme zapomínat na morálku svoji.
Ale to je přespříliš velká dřina.
Ale třeba..
to zase jen blbě vidím……
