A co bude jako dál, aneb vážně nebo nevážně?

Otázka, kterou si pokládáme za svůj život mnohokrát. V různých životních situacích a především věku, kterého zrovna dosáhneme. Takový ten efekt ranního zrcadlení při pohledu do naší tváře. A nejen do ní.

Během života člověk prochází mnoha etapami a především neustálým hledáním čehosi. Jasně, každý z nás to máme nastavený jinak. Třeba u práce, kterou děláme. Zapáleně či méně se zápalem. Ten neuvěřitelný souboj výhod a priorit: mezi mzdou, kolektivem, uznáním a zapálením.  V situaci, kdy někdo prohlásí: práce, je mým koníčkem, poznali jsme naprosto šťastného jedince. A pokud má štěstí, tak třeba navždy.

Ono ale nic nebývá navždy, protože někdy přijde okamžik, kdy člověk přehodnocuje priority, prostě takovou tu dobu svého „poslání“. A v době takového přehodnocování, může i šťastný jedinec přijít na to, že to co dělal a dělá, není už tak, jak tomu bylo do nedávna.
Prostě přijde na to, že to chce změnu.
Ale ona taková změna… není žádná legrace. Obzvláště, pokud jde člověk z jisté jistoty, do jisté nejistoty.
A ty miliony otázek, bez odpovědí. Co budu dělat jiného? Umím vůbec něco? Uživím se tím? Že bych se dal na podnikání? Ale v čem, když trh je již nasycen.
A ten stav mysli, toužící po změně či úniku od vyhoření. Včetně všech těch otázek bez odpovědí, které mohou potkat kohokoliv, včetně mě.
Nakonec, stalo se mi to již několikrát.
Takový to zamyšlení, co by jako bylo dál.
A přitom přemýšlení, jako bych poodkryl závoj minulosti a jak na nějakých kouzelných perutích, vrátil jsem se do časů dávných – do svého dětství.
Čím vším, jsem to chtěl být.
Třeba učitelem…. tam bych se věnoval nejspíše humanitnímu oboru, především literatuře. Jenže to by nešlo, neb mé povahové rysy by do dnešního školství nejspíše nepatřily, neb bych nejspíše kvůli některým žákům, neobdržel výnos Ministerstva školství číslo 0125466, týkající se výjimky užívání tělesných trestů.
… lékařem…. tak  to by taky nešlo, neb v poslední době nějak divně koukám na lékařské pláště.
Ještě nějakou chvíli plápolal jsem si v podvěsu na kouzelných křídlech minulosti, s jasným konstatováním slov: tak to by taky nešlo.
Po drsném pádu zpátky na zem, ošetřil jsem si oděrky zklamání a omyl obličej od prachu minulosti. Zavěšené zrcadlo vrátilo mě zpět do reality, bez odpovědi: a co by jako bylo dál?
V horečnatém přemýšlení napadaly mě všelijaké varianty… některé i plné bizarností, s přetlakem snahy o objevení čehosi, co zde na trhu ještě není.
Prostě, být v něčem první a nebýt jako jiní.
A jistá myšlenka se mi v hlavě na chvíli uhnízdí,
a můžu vesele říci, to tady ještě není.
A určitě ani jinde,
budu mít nápad přelomový.
Tak to by taky už nešlo….
neb mě ho vyfouknul už někdo jiný.
Jakýsi Daniel,
Brit jeden chlípný,
jenž se živí, jako uklízeč nahý.
Už to o něm nakonec zveřejnila média místní,
jako iDnes tv  (třeba zde:)

Ale nesmutním příliš,
nakonec vono má vše svý pro i proti.
A navíc, musím si upřímně přiznat,
že na tuhle práci,
nemám ty správný předpoklady.
Přes všechny mé ostatní přednosti nutné k takové práci,
nikdy jsem nenašel kladný vztah k prachovce a jinému úklidovému náčiní.

A jak už pravil pan Werich:

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl.
A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je
a nemá být to, co není,
jak tomu v mnoha případech je.“