Máme cítit hrdost na "sudetoněmeckého krajana" nebo jen vyjádřit soustrast švédům? Jak se vypořádat s odkazem lidí jako jsou Sigmund Freud nebo Franz Kafka, nebo Ferdinand Porsche nebo Ingvar Kamprad?
Zemřel pan Ingvar Kamprad. Kdo rád nakupuje v Ikea, možná to jméno zná. Čest jeho památce.
V článku, který o jeho smrti hovořil, jsem se mimo jiné dočetl, že jeho rodina pochází z města Brüx, tedy dnes severočeského Mostu.
Po přečtení mě nejprve zachvátila hrdost na úspěšného krajana. Pak jsem si přečetl dále nerozvedenou zmínku, že má nacistickou minulost. Byl li odsunut, pak tedy nejspíše právem.
Narodil se v roce 1926, to znamená, že v době obsazení sudet mu bylo 12let. V roce 1945 pak 19 let.
Pro mě tyto letmé zmínky v nekrologu úspěšného podnikatele znamenají znovuotevření palčivé a stále živé otázky sousedství a původu v mém DOMA.
Jak je to tedy s našimi "krajany".
Jak se vypořádat s odkazem lidí jako jsou Sigmund Freud nebo Franz Kafka, nebo Ferdinand Porsche nebo Ingvar Kamprad?
Freud a Kafka jsou ceněnými "rodáky", protože tu byli dříve než Henlein? Kafka, největší velikán německé literatury byl navíc žid, to ho omlouvá. Spousta školáků v Praze ho má za čecha a ani neví, že psal německy.
Ferdinand Porsche má nově ve Vratislavicích museum, nově postavili jeho rodný dům a napsali si ho na uvítací cedule u vjezdu do města.
Pan Kamprad "bydlí" snad v každé české domácnosti. Snad každý má doma něco od něj.
Swarovski nebo Thonet - většina z nás je má tak trochu za své i dnes. Becherovku a Mattonku jsme si přivlastnili. A slavné české sklářství bylo vlastně německé, z pohraničních hor, kde bylo dost dřeva do pecí.
Porsche i Kamprad se prý zaprodali nacistům. Relativizujeme to, protože se to hodí. A já nechci ani relativizovat nacistickou minulost, ani přeceňovat vztah těchto pánů k jejich rodné hroudě.
Jen bych byl rád, kdybychom si dokázali udělat jasno v tom, že odsun, stejně jako válka, nám dal i vzal. Politicky, kulturně, ekonomicky i lidsky.
Politicky to byla výhra. Dokázali jsme se zbavit všech budoucích hrozeb páté kolony a vytvořili prakticky jednonárodnostní česko.
Politicky to byla prohra. Nedokázali jsme se domluvit a tak jsme se vzdali své temné straně, stejně jako předtím "oni".
Ekonomicky to byla prohra i výhra. Odešla spousta chytrých a kvalifikovaných lidí, zmizely celé továrny a značky. Ubylo 3 miliony produktivních lidí. Spousta běžných lidí i stát si ale pomohli konfiskovaným majetkem a měli se, i když někteří jen krátkodobě, podstatně lépe. A díky odsunu se u nás rozmohlo chlupářství, chalupy v horách byly za babku a bylo jich dost.
Kulturně je to v zásadě jen prohra, nikdy už nevznikne Kafkův Zámek jako vrcholné dílo německé literatury, které je ale nemyslitelné bez pražské inspirace a reálií. Nikdy už v němčině nezdomácní Kafkovské rčení "Das sind für mich die böhmische Dörfer." (to jsou pro mě české(španělské) vesnice). Nikdy se nevrátí samozřejmá bilingvnost našich obyvatel. Prosadit se v cizině bude již navždy těžší a novoty ze západu k nám budou už vždacky mít delší cestu. A ze západočeskáých lázní už nejspíš nikdy nevyroste to, čím byly, když patřily k bontonu německé elity.
A lidsky? To je po pravdě to, co mě momentálně zajímá nejvíc. Moc bych si přál, aby byly křivdy a strachy zapomenuty a aby náš vztah s odsunutými němci mohl konvergovat v něco podobného, jako máme dnes se slováky.
Už vidím ty rozčertěné komentáře, jak to můžu srovnávat. Můžu. Chci.
Jen se obávám, že zatímco sudetoněmecká otázka je u nás pořád ještě používána jako strašák, tak těm na druhé straně jsme až na pár aktivistů už vlastně úplně fuk.
