Svoboda slova = zbraň teroristy

Při vší úctě k mrtvým či raněným, při vší úctě k jejich pozůstalým, nestalo se skoro nic. Tedy nám, ani naší společnosti. Stalo se mnoho našemu strachu, ale ne tím hrozným činem, ale mediální kampaní a tím humbukem kolem.

Taky už jste si všimli, kolik jeden dva šílenci či jeden dva mrtví způsobí strachu? Na druhém konci evropy či dokonce světa se něco "strašného" stane a u nás to způsobí policisty v ulicích a málem kolaps cestovních kanceláří? Ne, nebojte. Nechci říkat nic podobného jako že umře-li málo lidí, tak to není tak strašné. Ty uvozovky znamenají globální měřítko strachu.  Rád bych se zabýval souvislostí mezi svobodou slova a útoky teroristů. A ano, chci zpochybnit absolutní svobodu slova, chci používat tabu výrazy jako autocenzura, a chci se bavit o právu na informace.

Shrňme si fakta:

1. Někde relativně daleko (NYC, Londýn, Paříž, Nice, Barcelona, Egypt...) nějaký jednotlivec nebo malá skupinka zaútočí. Zútočí nijak nevyprovokovaně na skupinu nic netušících civilistů a několik jich zabije.  (Vím že slovo "několik" hodně lidí zvedne ze židle, ale prosím čtěte dál - je to opravdu několik, pro chod společnosti a západní kultury zcela zanedbatelné číslo, něco jako kdyby stroj poklesl na maximálním výkonu o nějaký ten zlomek promile, nebo jako by si obr vrazil do palce třísku.)

2. Média okamžitě začnou vysílat neumělé amatérské záběry zmateně unikajícího a ječícího davu. Někdy dokonce přeruší vysílání aby ukázaly kravavé fleky na asfaltu a  prostěradla nad zakrytými těly. Vždycky ale záběry sanitek a policistů doplní několik interview s vyděšenými účastníky, z nichž se kromě zjevně prožitého strachu vepsaného do tváře i intonace hlasu nedozvíte prakticky nic. Připojí se všichni státníci světa s odsouzením hrůzného činu. Titulky novin budou plné několik dní. Nakonec ještě i mnoho dní poté uvidíte plus mínus stejné záběry svíček a květin, a to na místě činu i u ambasád daného státu po celém světě.

3. Na všech koncích zeměkoule presidenti či premiéři povolají do ulic další policisty a vojsko, začnou rozvážet zátarasy a provádět kontroly.

4. Po nějaké době, v závislosti na vzdálenosti útoku, jeho intenzitě a hlavně množství odvysílaných děsivých záběrů se situace relativně uklidní a policisté, vojsko a zátarasy nenápadně postupně zmizí.

Co zůstane:

Sémě strachu v každém z nás, trochu více xenofobie ve společnosti a možná trochu více opatrnosti. Ale proč?

Ptám se, co se tak strašného stalo. Já vím, principy, "útok na společnost a tím pádem na její principy", "demokracie v ohrožení", "útok na každého z nás", "nevíme kde se to stane zítra" atp. Jako bych Vaše argumenty slyšel.

Při vší úctě k mrtvým či raněným, při vší úctě k jejich pozůstalým, nestalo se skoro nic. Tedy nám, ani naší společnosti.

Stalo se mnoho našemu strachu, ale ne tím hrozným činem, ale mediální kampaní a humbukem kolem. Co nás tak ranilo není spáchaný čin, ale to že si pod prostěradlem od krve představíme své blízké.

Všichni jsme si vědomi, že teroristé vědomě využívají jasné předvídatelnosti svobodných médií a jejich senzacechtivosti jako nejmocnější zbraně. Bezpečně se mohou spolehnout na krvavé záběry, nejlépe pak na pozadí něčeho opravdu známého (třeba Big Ben), aby byl účinek větší. Proto osamělý útočník neútočí na severovýchodě Londýna, ale na Westminster bridge. Výborné pro teroristu je zajistit, aby obětmi byli i cizinci a děti. To zabírá.

Co dělat:

Nepomáhat teroristům. Nepomáhat jim vědomě a ani nevědomě.

To ale podle mě nazahrnuje nesmyslné množství málo účinných, nákladných a nebetyčně obtěžujících opatření, jako zátarasy, zákazy manikůry či vody do letadla, zrušení košů v metru nebo bezpečnostní rámy do katedrály. To totiž jen šíříme stopy strachu do všedního dne, tedy děláme přesně co chtějí abychom dělali.

Nepomáhat, znamená nedělat co chtějí abychom dělali. Nepomáhat v tomto případě znamená autocenzuru svobodných médií. Nepomáhat možná znamená i cenzuru těchto médií. Nepomáhat znamená osobní statečnost účastníka takového útoku, kdy bezobsažné interview plné strachu odmítne dát.

Jak bych si tedy představoval tiskovou zprávu o takovém útoku? Co nejlapidárněji. Bez emocí, v holých větách, bez jmen atentátníků, bez jejich příslušnosti k náboženství či národnosti,  bez krvavých záběrů. Zato ale s dovětkem: naše televize se rozhodla nenapomáhat atentátníkům v šíření strachu bezbožným terorem a neposkytne jim proto žádný další mediální prostor.

Jsem přesvědčen, že kdyby se zemřelých při obdobné násilnosti bylo možné zeptat, ochotně by souhlasili s jakoukoliv možností neposloužit svým vrahům jako nástroj mediální kampaně a tím jim ze záhrobí alespoň trochu plivnout do tváře.