Prezidentský polibek smrti

Nevím, jestli se na takto Machiavellistické myšlení dát sám, ale dva ze tří prezidentů, co naše samostatná, rozdělená republika kdy měla, takhle přemýšleli. A to včetně toho současného.

Možná je tedy už méně překvapující, že si oba tito panáci vzájemně tak rozumí a vzájemně si skládají poklony, které by jim asi jinak nikdo nesložil. Oba mají společný narcisistní přesvědčení o tom, že pokud s nimi někdo nesouhlasí, tak je hlupák.

Oba mají ale společného i mnohem víc. Například oba po odchodu z prognosťáku, kde oba působili, "stvořili" každý svou politickou stranu. A oba ji pak v okamžiku, kdy se od nich oprostila, namísto aby jí dovolili dospět, zařízli.

Oba to dělají vlastně pořád. Není jim dáno zapomenout či odpustit, není jim dáno zbavit se zášti a pokud jen trochu mohou, okamžitě si kopnou.

Navíc si osopují věčné a nezrušitelné právo na "své" strany, a to přesto, že už dávno ani nejsou jejich členy.

Jak jinak než jako polibek smrti chápat dnešní plivnutí do tváře předsedy strany Hamáčka v podobě nepřijetí demise ministra kultury?

Jak jinak chápat máchání holí na zkoprnělého Sobotku?

Je nepřítel nepřítele přítel? A co když je ten nepřítel nepřítele taky nepřítel? Který nepřítel je pak větší nepřítel, aby udělal z menšího nepřítele přítele?

V tomto případě bych se přikláněl na stranu pro mě vždy nevolitelné ČSSD, protože mi jednání jejich bývalého předsedy, který shodou okolností panákuje na hradě, přijde jako čirá šikana.

A měli bychom se zastávat slabších, i když jsou úplně neschopní. :-))