Válka bez happyendu

Válka v Sýrii se pomalu chýlí ke konci. Zdá se, že co nevidět bude mít Asad zemi opět pevně v rukou. Máme se radovat nebo být zklamaní? Nejspíš ani jedno.

Člověk má přirozenou tendenci v každém souboji někomu stranit. Tedy aspoň já určitě. Nebaví mě dívat se na nějaký sport nezaujatě a ani jedné straně nefandit. Stejně tak ve filmech si rád vybírám postavu nebo nějakou skupinu, které přeju úspěch. S válkou se to má podobně. My tady na západě máme to štěstí, že se nám války už skoro sedmdesát let vyhýbají. Tak je to vlastně pro nás takový sport, na který se díváme v televizi, čteme si o něm v novinách nebo na internetu a podvědomě si vybíráme stranu, která doufáme, že zvítězí. Ano, je to cynické. Vím, že ve válkách umírá spousta nevinných lidí a že se to opravdu nedá srovnávat s nedělním fotbálkem. Kolik z vás ale skutečně válku zažilo a dokáže si představit, co se v těch zemích děje? Faktem je, že sedíme doma a koukáme na obrázky a vlastně se to ani moc neliší od nejrůznějších akčních filmů, na které jsme si už za ta léta zvykli.

Představme si tedy válku v Sýrii jako akční film. Máme tu diktátora, který udržuje v zemi pořádek jen za cenu perzekucí a cenzury. S opozicí si žádné servítky nebere, média v zemi spolehlivě kontroluje. Pak tu máme rebely. Bojovníky za svobodu volající po pádu diktátora a nastolení spravedlivější společnosti. Kdyby se tohle točilo v Hollywoodu, bylo by to jasné. Diktátor by byl svržen, rebelové by slavně zvítězili, chystaly by se svobodné volby. Ačkoliv slavný hollywoodský režisér chvíli uvažoval, že by se tohodle dílka chopil, nakonec vycouval. Objevil se totiž problém. Ukázalo se, že postavy rebelů jsou napsány příliš komplikovaně, jsou mezi nimi sice bojovníci za svobodu a demokracii, bohužel velká část z nich jsou náboženští fanatici a hrdlořezové. Divák by se s nimi neztotožnil. Druhá možnost, že by se hlavním hrdinou a konečným vítězem stal diktátor, byla pro amerického diváka taky nepřijatelná, navíc nebylo jasné, jestli by se podařilo sehnat dost finančních prostředků. Film tak nakonec zůstal v domácí režii s ruskou a libanonskou koprodukcí. Ti s postavou diktátora žádný problém neměli, a tak se náš film blíží do finále, ve kterém diktátor rozdrtí povstalce a obnoví v zemi pořádek. Jediné, co si Hollywood nakonec vymínil, bylo vyškrtnutí většiny scén s chemickými zbraněmi, aby se film dal vysílat i na západě.

Teď si představme, že film běží v kině. Kdo by si získal vaše sympatie? Diktátor? Rebelové? Bohužel kladné hrdiny vám nabídnout nemohu. Těžko vybírat. Když zvítězí diktátor, vše se vrátí do starých kolejí. Když zvítězí rebelové, může země upadnout do chaosu nebo politickou diktaruru nahradí diktatura náboženská. Rozhodnutí nechám na vás. Já osobně se nakonec přece jen rozhodl pro diktátora. Jeho motivy jsou daleko jasnější. Budoucí činy daleko čitelnější. Scénář, ve kterém by zvítězili rebelové, by měl daleko otevřenější konec. Po porážce diktátora by se jednotlivé frakce rebelů začaly hádat mezi sebou a obětí by přibývalo. Nakonec by pravděpodobně zvítězila ta nejlépe vyzbrojená a bohužel i nejradikálnější část. Co by se v zemi dělo pak, je ve hvězdách. Nevím jak vy, ale já tyhle otevřené konce fakt nesnáším. Představa, že by se to zvrhlo v seriál na pokračování, se mi vůbec nelíbí. Proto raději volím známe zlo před tím neznámým. Volím civilizovaného diktátora před náboženskými fanatiky z pouště. Nic moc, že? Jak říkám, tenhle film nedělali v Hollywoodu, klasický happyend se tudíž nekoná.