Nedávná návštěva papeže Benedikta XVI. mě přivedla
k zamyšlení nad tím, jestli naše společnost opravdu postrádá duchovní
hodnoty. Papež několikrát připomněl, že současná společnost spoléhající zejména
na technický pokrok a rozum nedokáže člověku nabídnout opravdu plnohodnotný
život. Je zřejmé, že jako hlava katolické církve měl na mysli zejména fakt, že
naše země je jedna z nejateističtějších v Evropě. Je v dnešní
době technického pokroku opravdu stále víra důležitá?
Domnívám se, že zejména dědictví minulého režimu je příčinou toho, že dnes se tak málo lidí považuje za věřící a že ještě méně z nich se hlásí k některé z církví. Lži a pomluvy, které komunisté šířili, se zaryly hluboko do podvědomí každého, kdo v této době vyrůstal. Přitom si většina z nás ani neuvědomuje, že to, jak se díváme na svět, naše morální zásady a celá společnost jako taková, stojí na základech, které do značné míry formovalo křesťanství. Dokonce samotní komunisté si z křesťanství mnohé vypůjčili a upravili po svém. Překotně se vyvíjející společnost ale v lidech vzbuzuje dojem, že víra je přežitek minulosti, že lidé dosáhli stupně, kdy se mohou přestat upínat k nebeským výšinám a že mohou konečně začít spoléhat jen sami na sebe. Přitom skutečnost je podle mě právě opačná. Člověk v dnešní společnosti více než jindy potřebuje duchovní oporu, něco, co přesahuje každodenní shon.
Před téměř každým mladým člověkem na prahu dospělosti stojí dva základní úkoly. Za prvé dosáhnout co nejvyššího vzdělání a za druhé najít si pak slušně placenou práci. Když se život smrskne na honbu za těmito dvěma cíli, může se stát, zvlášť když se je nedaří naplňovat, že člověk začne pochybovat o tom, jestli jeho existence má vlastně nějaký smysl. Dnešní společnost posuzuje člověka na základě úspěchu. Závistivě pozorujeme, jak náš soused má už druhé luxusní auto, jak náš spolužák ze školy má mnohem lepší práci než my a přitom zapomínáme, že v životě jsou i jiné věci než kariéra a majetek. Lidé se mohli v minulosti mnohokrát přesvědčit, že vše lidské je pomíjivé. Pokud se člověk příliš na tyto věci upne, jeho život pak může být jako nádoba s děravým dnem, která sice jde dočasně naplnit, ale nakonec stejně zůstane prázdná. Když člověk umírá, asi těžko přemýšlí nad tím, kolik peněz vydělal. Spíš rozvažuje, zda byl dobrým člověkem, jestli se snažil v životě konat dobro a jestli tu zůstanou lidé, kteří na něj budou s láskou vzpomínat.
Význam těchto mnohem trvalejších hodnot člověk docení jen vy chvíli, kdy začne jít opravdu do tuhého. Přitom by je měl mít na paměti vlastně při všem, co dělá. A právě víra je v tomto směru neocenitelným pomocníkem. Měl jsem několikrát možnost setkat se s opravdu hluboce věřícími lidmi a musím říct, že jedna věc jim všem byla společná. Ze všech čišel klid a vyrovnanost, navíc doslova vyzařovali pozitivní energii. Rovněž jsem měl možnost na vlastní kůži zažít, jak funguje křesťanské společenství a musím říct, že to pro mne byl pokaždé silný zážitek. Mohl jsem vidět že tito lidé cítí, že jejich život má opravdu nějaký smysl a že skutečně někam směřuje. Nemyslím si, že by mi současná materiálně zaměřená společnost mohla něco podobného nabídnout.
Člověk se snaží o to, aby byl v životě opravdu šťastný, ale přitom mu skvělá kariéra ani materiální bohatství toto štěstí stoprocentně zaručit nemohou. Pokud má být člověk v životě opravdu šťastný, musí být něco, co bude stát nad vším tím, co v životě dělá. Něco, co bude jeho celoživotní snahu zaštiťovat a co mu může dodat sílu, i když se zrovna nebude dařit, aby měl důvod pokračovat dál. Neříkám, že se máme všichni dát na modlení a v neděli začít chodit do kostela, ale bez určitého vyššího duchovního rozměru by se naše životy ve své podstatě ani moc nelišily od těch zvířecích. Když nám tedy Benedikt XVI. radí, abychom si vzpomněli na své kořeny a zamysleli se nad hodnotami, které formují náš život, nebyla to podle mě vůbec špatná rada.
Víra je dle mého nepostradatelnou součástí života, která formuje náš život a naše každodenní rozhodnutí. Vždyť i ateisté jsou vlastně věřící. Jejich víra se zakládá na tom, že nevěří, že by bylo čemu věřit. Toto nemá žádný rozumový základ, neexistuje nezpochybnitelný důkaz, že Bůh není, stejně jako neexistuje žádný takový důkaz, že je. Je to pouze jejich přesvědčení, na které mají samozřejmě právo. Ať se nám to tedy líbí nebo ne, jsme všichni svým způsobem věřící. Co by to taky bylo za život, kdybychom ničemu nevěřili.
