Mít fotbal jako drogu

Po znepokojivě velké části svého života se chovám jako naprostý magor. To jsou zhruba slova, která ve své legendární knize Fever Pitch použil Nick Hornby. Mě byste na ulici možná úplně přehlédli, nemyslím si, že bych nějak výrazně vybočoval z průměru. Ale jednou týdně, pokud zrovna budete mít cestu okolo stadionu, kde hraje blanenský tým, mě přehlédnete a hlavně přeslechnete asi jen těžko. Jak je možné, že jinak normální člověk se hned po úvodním hvizdu začne chovat jako blázen?

Zapas v Trebicifkblansko.cz

V titulku jsem fotbal přirovnal ke drogám. Čím víc o tom uvažuji, tím víc si myslím, že tohle přirovnání je velmi trefné. Začnete s ním nejdřív ve velmi malých dávkách, ty ale postupně zvyšujete a zvyšujete. Časem zjistíte, že zabírá čím dál větší prostor ve vašem volném čase a nakonec si uvědomíte, že podle rozlosování soutěží vlastně začnete přizpůsobovat celý svůj víkendový program. A přitom to začalo tak nevinně.

Jako dítě jsem samozřejmě fotbal zkoušel hrát. Bohužel nikdy jsem na něj neměl talent. Fotbal mě vždy bavil, ale nikdy mi nešel. Někdy ve dvanácti letech jsem definitivně přestal chodit na tréninky a doživotně jsem se tak odsoudil k občasnému čutání s kamarády. Nicméně mám mladšího bratra a ten na rozdíl ode mě nějaký ten fotbalový talent podědil. Už od žáků jsem se spolu s rodiči chodil dívat na téměř každý jeho zápas. Když z Blanska odešel do Drnovic, jezdili jsme na zápasy s ním. Tak nějak to začalo patřit k víkendu, že nás otec v sobotu naložil do auta, dovezl do Drnovic, odkud jsme autobusem odjeli třeba až někam na sever Moravy a večer jsme se zas vrátili zpátky.

Časem mi přestaly tyhle sobotní dávky stačit a i během zbytku týdne jsem začal sledovat zápasy Ligy Mistrů i domácí nejvyšší soutěže. Zhruba někdy v šestnácti nebo v sedmnácti jsem pak fotbalu propadl definitivně. Poznal jsem totiž Arsenal. Hra, kterou v té době předváděli byla prostě úchvatná. Sezona, kdy Arsenal zůstal po celou sezonu neporažen a zaslouženě dokráčel k titulu, vstoupila do historie a já jsem hrdý, že jsem několik málo zápasů mohl vidět. Od té doby se tento skvělý klub ze severu Londýna stával více a více součástí mého života.

Pak už se moje závislost jenom prohlubovala. Bratr začal hrát za blanenské muže a já jsem spolu s mým otcem začal jezdit i na jejich venkovní zápasy. Časem jsme s sebou dokonce začali vozit bubny, aby i venku měli blanenští hráči domácí atmosféru. Zkrátka a dobře byl jsem polapen. Když se takto zpětně ohlédnu, musím se divit, jak mě dříve nevinná záliba zcela pohltila. Každý den na internetu kontroluji nejžhavější novinky jak o Arsenalu, tak o blanenském týmu. Když se mě někdo zeptá, jestli nemám čas o některém víkendu, většinou mu odpovím, že se musím podívat, jestli v ten den náhodou nehraje Blansko. Jak to jde, sleduju zápasy Arsenalu v televizi. Když prohraje, mám zkažený den. Naopak výhra mi vždy neuvěřitelně zvedne náladu. Fotbal prostě do značné míry začal ovlivňovat můj život.

Jak je možné, že hra, kde se dvakrát jedenáct chlapů honí za kulatým nesmyslem, dokáže člověka tak pobláznit? Abych řekl pravdu, sám nevím, fotbal se stal prostě součástí mého života a já se děsím okamžiku, kdy kvůli jiným povinnostem budu muset tuhle svoji zálibu omezovat. Každý, kdo stejně jako já miluje tuhle nádhernou hru, mě jistě chápe. Vy, co máte nějakého takového blázna doma, musíte vědět, že život s námi mnohdy není snadný. Těm co, nad tímhle jen nevěřícně kroutí hlavou doporučuji výše zmíněnou knihu Nicka Hornbyho. Dá se koupit za pár korun na internetu (http://knihy.abz.cz/prodej/fotbalova-horecka) a mnohé z ní pochopíte.