Nedávné pětašedesáté výročí „vítězného února“ mě donutilo k zamyšlení nad těmito událostmi vedoucími k vládě komunistické strany v našem státě. V tomto blogu se hodlám nejprve zamyslet nad tím, jak se komunistům u nás povedlo tak hladce dostat k moci, jestli tomu šlo zabránit a jestli by se mohlo v budoucnu něco podobného zopakovat.
Je nesporné, že v roce 1946 komunisté vyhráli volby. Bohužel už tyto volby nelze označit za zcela svobodné. V Čechách byly povoleny jen čtyři strany tzv. Národní fronty (KSČ, ČSSD, ČSNS, ČSL). Tyto strany se navíc už před volbami dohodly, že po volbách spolu sestaví vládu. Na druhou stranu, komunisté i přes vítězství ve volbách neměli v tehdejší vládě většinu. Z tehdejších 26 ministrů jich ve vládě zasedalo jen 9. Nicméně ovládali klíčová ministerstva obrany a vnitra. Už v roce 1947 bylo jasné, že se komunistům podařilo víceméně ovládnout jak armádu, tak policii. Z počátku roztříštěné demokratické strany začaly chápat, že komunisté získávají čím dál větší moc a že je s tím nutno něco dělat. Bohužel v té době už bylo pozdě. Komunisté se na převzetí moci léta připravovali, byli na rozdíl od ostatních stran jednotní a velmi dobře organizovaní, navíc měli za zády Sovětský svaz.
Ačkoliv se nám komunisté snažili léta tvrdit něco jiného, tak jejich podpora v poválečném Československu začala postupně slábnout. Na jaře roku 1948 měly proběhnout volby a komunistům bylo jasné, že k nim už nesmí dojít, alespoň tedy ne v podobě, jakou měly před dvěma lety. Preference komunistů se totiž, místo Gottwaldem proklamovaných více jak padesáti procent, pohybovaly reálně někde kolem třiceti. Bylo jasné, že poválečný úspěch by se komunistům už nepodařilo zopakovat a hrozilo, že by se mohli opět, tak jako před válkou, dostat do opozice. To ale komunisté nehodlali připustit. Čekalo se jen na vhodnou záminku. Tou se stala právě vládní krize v únoru 1948. Její průběh myslím netřeba připomínat. Každopádně je jisté, že komunisté nehodlali nic ponechat náhodě. Gottwald všechny své kroky přímo konzultoval a koordinoval s Moskvou přes pražské sovětské velvyslanectví. Komunisty ovládaná Státní bezpečnost začala zatýkat představitele ostatních stran. Byly vyzbrojeny a aktivovány Lidové milice, v podstatě ozbrojená složka KSČ. Byly ustaveny Akční výbory Národní fronty, které postupně ovládly i za pomoci Lidových milicí sekretariáty ostatních stran, ve kterých navíc komunisti už měli nastrčené svoje lidi, tajné členy KSČ. Přitom Akční výbory NF a Lidové milice neměly jakoukoliv oporu v zákoně, byly to zcela ilegální organizace v rozporu s ústavou. Legalizovány byly až dodatečně po převzetí moci komunisty. Za hranicemi Československa se pohybovala Rudá armáda, jejíž vojáci stále byli v Rakousku, Německu, Maďarsku i Polsku. Je doloženo, že Gottwald vyhrožoval Benešovi ozbrojenou intervencí sovětských vojsk, pokud na jeho návrhy nepřistoupí. Beneš se nakonec tlaku podvolil a komunisti tak definitivně převzali moc ve státě. Když pak v květnu proběhly volby, účast v nich byla povinná a vybírat se mohlo jen z jednotné kandidátky Národní fronty.
Dalo se tomu všemu nějak zabránit? Podle mého názoru ne, vlastními silami s tím český národ nic udělat nemohl. Demokratická opozice prohlédla úmysly komunistů až příliš pozdě, v době, kdy by jakákoliv forma odporu velmi pravděpodobně stejně vedla k převzetí moci komunisty. Tento týden jsem ale v aktuálním vydání Respektu (9/2013) narazil na zajímavý článek zasazující události února 1948 do širších souvislostí. Československo podle tohoto článku bylo pro západní demokratické státy jakýmsi lakmusovým papírkem, ukazatelem toho, kam až je ochoten Stalin zajít. Představitelé Československa se chovali vůči Sovětskému svazu během války i po válce velice vstřícně. Prezident Beneš se dokonce do Prahy po válce vracel právě přes Moskvu. Otázkou bylo, zda i takto přátelsky nakloněný stát bude chtít Stalin ovládnout. Teprve až převrat v Československu dal Západu jasný signál, že Stalin uznává jen dva druhy vztahů s ostatními státy. Vazalský, nebo nepřátelský. Odstartovala tak studená válka. Dnes je Američanům jasné, že v případě Československa trestuhodně zaspali. V době, kdy měli v Evropě svoje vojska a měli monopol na atomové zbraně, mohli být velkou oporou demokratické opozice v Československu. Neudělali ale téměř nic. Později se ukázalo, že Stalin neměl jasně daný plán, které státy ovládne, pouze zkoušel, co vše mu Západ dovolí. Když později například ve Skandinávii narazil na silný odpor, ustoupil. Faktem je, že po takto odstrašujícím příkladu si Američané dávali bedlivý pozor a další expanzi sovětského vlivu v Evropě už nedopustili.
Vyvstává tedy otázka. Může se něco takového opakovat i dnes? Rovnou říkám, že nemůže a že strašení komunistickým převratem je zbytečné. Komunistům chybí společenská podpora a vliv na státní aparát, jaký měli po válce. Rovněž jim chybí opora v Sovětském svazu. Česká republika je členem NATO a Evropské unie a jakékoliv nedemokratické změny by velmi pravděpodobně byly zastaveny v úplném začátku. I tak je ale nutno mít se před nimi na pozoru, jelikož mohou mnoho zlého napáchat. Stejně jako Saruman v Tolkienově Pánovi prstenů. Zlo bylo odhaleno, jeho moc zlomena, to ale neznamená, že nelze dále škodit. Komunisté se totiž od počátku vůbec nezměnili. Karl Marx, ideový otec komunismu, je dnes oceňován jako člověk, který velmi dobře dokázal analyzovat společnost 19. století a popsat její problémy. V příčinách a řešení těchto problémů se ale katastrofálně zmýlil. Jeho předpovědi se ukázaly jako chybné, jeho řešení neúčinná, přinášející více škody než užitku. Stejní jsou i dnešní komunisté. Dokáží velmi dobře poukazovat a pojmenovávat neduhy dnešní společnosti. Řešení, která nabízejí, jsou ale chybná a ve svém důsledku ještě více uškodí. Proto bychom se před nimi měli mít na pozoru. Nehrozí návrat komunistické totality, ale komunisté pořád mohou nadělat spoustu škody. Takovým ubožáckým, zlomyslným způsobem…
Pozn. V tomto blogu byly použity informace z článku Igora Lukeše - Poslední Stalinova kořist (Respekt č.9/2013 str.71 – 73), ze stránek totalita.cz (http://totalita.cz/1948/1948.php) a krátká citace z knihy J.R.R. Tolkiena – Pán prstenů: Návrat krále (Mladá fronta, Praha 1992, str. 260)
