Smutné výročí fašistů i komunistů, likvidace českého národa i národního hokejového mužstva

Dnes si připomínáme tragický den pro český národ obsazením naší země Hitlerem. Málokdo však ví o události, která se stala 15. ledna 1950, přesně o 11 let později.

Pojďme si to připomenout už jen proto, kdyby zase někdo chtěl obhajovat Únor 1948. 

11. března 1950 čekala na ruzyňském letišti skupina mladých mužů marně na odlet letadla do Londýna. Přestože letadlo bylo již připraveno k odletu a stanovený čas odletu už minul, pokyn nastoupit do letadla stále nepřichází. Až kolem poledne se netrpěliví mladí muži dozvídají, že odlet byl odložen na příští den.

Kdo to jsou tito mladíci, kvůli kterým byl odlet letadla odložen? Když se v pondělí scházejí, dozvídají se, že se jejich odlet neuskuteční, protože samotný ÚV KSČ si nepřeje, aby se dvojnásobní světoví šampioni v hokeji zúčastnili mistrovství světa v hokeji, které se koná v Londýně. Mezi hráči panuje ohromné rozčarování, naštvání a beznaděj. Někteří odjíždějí domů a část z nich se schází večer v šest hodin v hospůdce „U Herclíků“.

Mladí muži ještě netuší, jak osudné bude pro většinu z nich toto setkání. V hospůdce je veselo a naše parta si spolu s dalšími hosty ráda zazpívá. A tak zní lokálem píseň o velmi populárním fotbalistovi Vlastovi Kopeckém. Stačí, aby v popěvku změnili křestní jméno, a o jejich osudu je rozhodnuto: ,,Nikdo není tak hezkej, jako Venca Kopeckej“ a je z toho hrubá urážka komunistického ministra Kopeckého. S pokračující konzumací alkoholu roste naštvání. Když pak rozhlas odvysílá lživé zprávy o jejich nezdařeném odletu, dávají průchod svému znechucení. Padají slova o sviních komunistických. To už v místnosti jsou dva estébáci, kteří se dostavili na základě udání herečky Anny Kalvodové. Podle policejního záznamu měli se opilí hokejisté hrubě a sprostě vyjadřovat o lidové demokracii, komunistické straně a vládě. Řev a nadávky se neustále stupňovaly. Přijíždí policejní auta a dochází k zatýkání. Hráči jsou převezeni do Bartolomějské. Jsou postupně zatčeni Bubník, Roziňák, Červený, Macelis, Modrý, Konopásek, Kobranov a další. Dne 15. března 1950, v den 11.výročí okupace Československa, přestalo již slavné mužstvo mistrů světa existovat.

Kam mistři světa zmizeli?

Dlouhé výslechy v proslulé mučírně v Domečku na Hradčanech provázené krutým bitím se stávají každodenní realitou. Setkávají se zde s válečnými hrdiny, piloty z druhé světové války. V Domečku žádné bývalé zásluhy neplatí a všichni jsou vydáni do rukou bezohledných sadistických vyšetřovatelů.

V době, kdy pracující ze závodů odsuzují tvrdý postup britských úřadů proti našim hokejistům, údajně jim nedali víza, zmizeli naši šampioni ze světa do temných koutů komunistických žalářů. Připravuje se proces, ale příprava neběží tak, jak si to komunistické vedení představovalo. Vyšetřování hokejistů probíhá tajně, protože z tohoto případu není možné ani doma ani v zahraničí nic politicky vytěžit. Nebyla organizována veřejná kampaň jako v případu Horákové ani veřejné líčení.

Proces s hráči proběhl v naprostém utajení bez účasti veřejnosti a rodinných příslušníků. Prokurátor Bureš označil hokejisty za reakční živly, které je třeba považovat za nepřátele našeho lidově demokratického zřízení. Argumentace komunistických soudců byla vylhaná a přiznání vynucená mučením podobně jako v ostatních politických procesech. 7. října 1950 vynesl soud rozsudek. Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník 14 let, Stanislav Konopásek 12 let, Václav Roziňák 10 let, Josef Jirka 6 let, Zlatomír Červený 3 roky, Jiří Macelis 2 roky, Přemysl Hajný 1 rok, Španniger 8 měsíců, Josef Štock 8 měsíců a Mojmír Ujčík 3 roky.

Pro komunistickou lůzu, která se, jak o režimu píše Václav Černý, u nás po roce 1948 dostala k moci, byl každý úspěšný člověk podezřelý. Do vězení putovali zasloužilí váleční hrdinové stejně jako mistři světa v hokeji. Tomuto režimu nic nebylo svaté. Do kriminálů poslal i stovky kněží a v krutém zacházení s vězni si v ničem nezadal s nacistickými okupanty.

Před našimi historiky leží nelehký úkol objektivně popsat toto hrůzné období českých dějin a to bez ohledu na snahy současných i bývalých komunistů podrobnému zkoumání tohoto období zabránit. Případ hokejových mistrů světa by mohl být zvláště pro mládež pěknou ukázkou toho, co to byla komunistická diktatura a jakých metod komunisté tehdy používali při likvidaci naprosto nevinných lidí. Je tu snad ještě někdo, kdo obhajuje Rudý Únor 1948?