Dříve fungovaly v obcích a městech chudobince, tam měl každý aspoň svou postel. Města (obce) by se měla postarat, aby každý jejich občan, podle místa bydliště či narození, měl střechu nad hlavou a aspoň tu postel s dekou, skříň, skříňku (obě na zámek). Tedy bezdomovcem být pouze dobrovolně, jako životní styl.
Například http://reality.mesec.cz/byty/pronajem/do-2000/
Pod tou střechou minimální teplo, stačí 18 stupňů (já mívám v ložnici 16 stupňů, prostě doma nechodím ve slipech, jako chodí paneláčníci, někdy si musím vzít i svetr). Tekoucí vodu, aspoň část dne teplou, pak tam vydat 2 jídla denně, třeba do ešusů. Tedy jako to bylo za nás na vojně, postel, 2 skříňky a ten ešus, akorát jídlo bylo i v poledne.
Podle mě to není náročné splnit, když to přeženu, bývalých továren, kravínů a kasáren je spousta, řada z nich je předělaná na výrobní provozy, předělat je na chudobinec=sociální bydlení by nebyl problém.
Jediný problém je, že přijde nějaký soudruh z EU a řekne, dostanete pokutu, mají tu být bezdotykové nerezové baterie či, že není vymalováno, že není patřičný počet čtverečních metrů či záchodů na jednoho bydlícího.
Jako by to bylo splněno, když žijí bezdomovci na ulici!
Pak by se museli bezdomovci vyhnat na ulici do té doby, než se seženou peníze na ty předpisy EU, aby byla EU spokojená.
Je to jako s minimální mzdou, pokud na ní podnikatel nemá, musí zaměstnance vyrazit, nemůže se s ním dohodnout na nižší mzdě, bylo by to proti zákonu a tím je docela velké množství lidí nezaměstnatelných.
Není samozřejmě možné pro každého bezdomovce zařídit malý byt, ale určitě je možné dát do panelákového bytu 3+1 celkem 6-9 lidí. Pokud ovšem nepřijde nějaký soudruh z EU s obdobnými požadavky. A nájem pokrýt dávkami na bydlení, ale myslím si, že z důchodu by se to dalo utáhnout. Jenže to se městům a obcím nechce to organizovat, třeba takový byt pro své bezdomovce pronajmout a denně to chodit kontrolovat.
Ano, je problém s malými byty či garsonkami, protože každý chtěl bydlet s rodinou či sám v minimálně 2+1 či 3+1, tak se nestavěly. Pokud ale někdo před důchodem roky sleduje trh a hledá, tak si garsonku či menší byt za nějaký rok, dva, tři najde, byť někde jinde a třeba v nižší kvalitě, než zatím bydlel.
U nás jsem jednou viděl v nabídce realitky rodinný dům na vesnici za 300 tisíc.
A u nás lidé nejsou absolutně zvyklí, že by měli přejít do bytu nižší kvality, že by měli bydlet v nějakém pokoji i s někým cizím, kde za dveřmi chodí někdo cizí a kde by měli společnou kuchyň, koupelnu a záchod. Já to znám z doby socialismu, měli jsme s jinou rodinou společnou koupelnu a záchod, pak z ubytovny, kde rodiny měli společnou kuchyň, v ní každá rodina svou skříňku. Hrnce se zámkem, jak to mají v Rusku, jsme neměli. Ale co je na tom špatného, zamykat si při vaření na společné kuchyni hrnec?
Situaci, jak vyřešit společné koupelny a záchody má podle mě také řešení. Když jsem bydlel v cizině v hotelech v centru měst, tak mě překvapilo, jak dokázali architekti do starých pokojů, kde nikdy nebyly sprchy a záchody, je tam dodatečně vtěsnat. Někde to bylo prosté, dalo se to do jednoho rohu místnosti a bylo to opravdu hodně malé, ale naprosto funkční. Tedy by každý nájemník či dvojice nájemníků měli vše své, záchod i koupelnu.
A co ještě nemáme, jsou sklady, kam by se daly dát dočasně věci z bytu, který se opouští, než se zlepší finanční situace, aby se nemuselo vše vyhazovat. A bylo by možné do toho skladu chodit a „přehrabovat“ se ve věcech, běžné v USA.
Vím, je asi těžké se stěhovat do menšího, kam si nemůže člověk ze stávajícího majetku skoro nic vzít. Mně stačí netbook, data mohu mít někde na internetu a to je vše, co potřebuji. Jak píše ve svém blogu Adriena Vyzulová, cituji: „Při stěhování a balení jsem zjistila, že 95% věcí, které vlastním vůbec nepotřebuji. Vezu baťoh o 18 kilech a jsem si poměrně jistá, že mám s sebou vše, co by se mi příští rok mohlo hodit". Tedy na stěhování stačí i batoh a tak nějak odcházel od mé známé chudák vyhozený manžel, s batohem přišel, s batohem odešel.
Musíme si zvyknout, že jsme žili nad poměry a že za nás nebude pořád někdo něco řešit. Lidé se berou jako svéprávní a mohou si život sami plánovat, i když se to některým moc nedaří. Těm můžeme nabídnout pomocnou ruku, zázraky očekávat nemohou, důstojnost ano.
