V ČR postupuje bitva o Lisabonskou smlouvu do posledního kola. Senátor za ODS Oberfalzer veze do Brna ústavní stížnost s otázkou, zde je Evropská unie mezinárodní organizací nebo „superstátem". Přestože Ústavní soud v minulých odpovědích konstatoval, že Lisabonská smlouva zachovává Českou republiku v pozici svrchovaného státu, má pan senátor a někteří jeho kolegové opět pochybnosti.
Noeles
Ve dnech 13. - 14.6. 2003 proběhlo referendum o přistoupení České republiky k Evropské unii. Referenda se zúčastnilo 55% obyvatel a hlasů ANO bylo 77%. Zdálo by se tedy, že v demokratické zemi není o čem dál příliš jednat. Žvásty o tom, že lidé rozhodovali bez informací jsou liché, protože jely obě kampaně, pro i proti a obou typů informace bylo dost.
Hlavními bojovníky proti vstupu byly ultrapravicové a ultralevicové strany, a to jak u nás tak v řadě dalších zemích. Nejen český ale i německý ústavní soud již projednával výhrady krajně levicových a krajně pravicových poslanců proti Lisabonské smlouvě. Oba ústavní soudy shodně konstatovaly, že Lisabonská smlouva zachovává suverenitu státu. Neměcký ústavní soud dále požadoval, aby všechny změny Lisabonské smlouvy formálně schvalovaly obě komory německého parlamentu. To bude platit i pro případné rozšíření pravomocí EU o vydávání trestních zákonů.
Podobné opatření již schválil i český parlament ve formě takzvaného vázaného mandátu. Ten zajišťuje, že vláda nebude moci převádět na Unii další pravomoci bez souhlasu poslanců a senátorů. Stejné opatření má i Polsko, Nizozemsko nebo Británie. Ústavní instituce tedy k věci zaujaly stanovisko, tak proč další obstrukce?
Protože sjednocování Evropy vadí právě krajní pravici a krajní levici. Senátor ODS Oberfalzer připustil, že jeho stížnost není ničím jiným než otázkou, zda je Evropská unie pouhou mezinárodní organizací nebo „superstátem". Jeho otázka tedy nezní, zda je pro Českou republiku výhodné nebo dobré být členem Evropské unie ani zda je pro občany České republiky dobré a užitečné být také občany EU. Jeho otázka zní jinak (a věřím, že komunisté s ním tiše souhlasí): budeme si v Česku i nadále vždy po volbách moci dělat co chceme?
Z vlastní zkušenosti mohu poznamenat, že Evropský parlament je v rozhodovacích procesech podstatně blíže skutečné zastupitelské demokracii, než úkorný a rozhádaný parlament český, který se v mnoha případech stává při svém rozhodování „státem ve státě". Místo toho, aby národní parlament hrál roli důstojného a rozumného zákonodárného sboru, stává se místem realizace kšeftů, jak politických tak osobních. S Evropskou unií ale vzniká možnost další kontroly, možnost odvolání, možnost apelace k soudu, který je mimo rámec a dosah zpovykané politické moci. To se jistě celé řadě lidí nehodí a příznačné je, že jde o krajní politické subjekty.
Společná obrana, jeden z cílů EU, vadí také. Podle Oberfalzera je „záležitost obrany" základem svrchovanosti každé země. Podle mě je obrana země především záležitostí obrany svobody. Členství v EU svobodu obyvatel České republiky významně rozšiřuje, a to nemám na mysli jen pouhou svobodu pohybu. Je tu i svoboda plnohodnotně žít a pracovat na území kteréhokoli členského státu, je tu i obrana před zvůlí národních parlamentů. Není ojedinělý případ, kdy národní parlament vydává zákony, které významně omezují práva a svobodu některých skupin obyvatel a tlak EU přispěje k jejich zmírnění nebo zrušení. Pokud tedy mám v rámci EU větší porci svobody, chci také, aby tato svoboda byla na této úrovni bráněna formou společné obrany vojenské.
Nezpochybňuji roli národních armád, ale není sporu o tom, že velké historické konflikty se odehrávají vždy v mnohem větším rámci než je rámec národní. V dnešním světě jsou vojenskými hráči supervelmoci jako Rusko nebo USA. Pokud se tito hráči k něčemu rozhodnou, pak i vojenská uskupení typu NATO hrají nedůstojnou roli přihlížejících a závislých institucí. Představa, že budeme realizovat separátní obrannou politiku je dětinská. Vždy budeme naši obranu realizovat jako součást nějakého vyššího celku a který jiný celek by to měl být, než Evropská unie, jejímiž jsme členy.
Senátor Oberfalzer tvrdí, že „Lisabonskou smlouvou odevzdáváme možná navždy svrchovanost této země.". To je jen a jen účelová lež, protože pan senátor dobře ví, že právě Lisabonská smlouva výslovně umožňuje vystoupení z Evropské unie. Ostatně britští Toryové , kteří jsou s ODS v Evropském parlamentu součástí obskurní frakce „eurodestrukce" při každém vystoupení vykřikují, že po jejich vítězství ve volbách Velká Británie z EU vystoupí.
Nejsem přítelem žádných konspiračních teorií, ale napadá mě pořád otázka z titulku, „Cui bono?" neboli „V čí prospěch?" se toto děje. Co když jde o něco úplně jiného, a to o souboj o vliv mezi USA a Ruskem. Souboj o ropu, energetickou závislost, bezpečnostní závislost a politický vliv. Evropská unie se sice pomalu, ale tvrdošíjně snaží z těchto závislostí vymanit. Jistě to je trnem v oku Velkých Bratrů na Východě i za velkou louží.
Doufám, že se Evropská unie stane federací. Federací svobodných států s jednotnou zahraniční a obrannou politikou, společnou politikou energetickou i ekologickou. Federací, která naplní heslo „United in diversity". Oficiální český překlad tohoto hesla je „Jednotná v mnohosti". Já bych si dovolil mírně jiný překlad, a to „Spojená v rozmanitosti". To říká jasněji, že se Evropané sjednotili a že rozdílnost svých kultur nejen přijímají, ale vidí v něm naopak výhodu.
