Češi Čechům

Chyby hledáme často někde jinde, protože je to jednodušší. Mohou za to Němci, Rakušané... ale přitom jsme většinou jejich příčinou my sami...

Před několika měsíci se mi dostal na stůl případ skutečně odpudivého zacházení se zaměstnanci jedné konkrétní provozovny jednoho konkrétního řetězce. Vyhrožování, vydírání, nátlak, vyhazovy pod vykonstruovanými záminkami, zkrátka nechutností nejhoršího kalibru. Bez ohledu na to, že jsem nemohl věc řešit, protože nikdo nechtěl svědčit, byl všeobecný závěr "co si to tu ti Němci dovolují, to by doma nemohli". Jenže pravda je taková, že české zaměstnance německého řetězce šikanovali Češi. Ne že by ve vedení tohoto koncernu byla nějaká zlatíčka, ale vnitřní politika je neústupná. Z minulosti znám případ, kdy se podobného chování dopustil německý ředitel české pobočky koncernu a byl centrálou v Německu odstraněn tak rychle, že si sotva stačil sebrat věci ze stolu. Takže žádní Němci, ale Češi Čechům.

V mém oblíbeném časopise redaktorka popisovala nepříliš úspěšný pokus supermarketu koupit salát. Salátu našla jen shnilý a nikdo se s ní moc nebavil. Z obchodu nakonec odcházela bez salátu s rukou umazanou od shnilé zeleniny. V závěru článku praví, že už do žádné prodejny dotyčného rakouského řetězce nikdy ani nevkročí a podivuje se, že víc než dvacet let po nástupu tržního hospodářství si tento řetězec u nás něco takového dovolí.  Ale na paní redaktorku se přece také vykašlali čeští zaměstnanci tentokrát rakouského řetězce. Nedoplnili zeleninu, neuklidili shnilé svinstvo, neodpověděli řádně na dotaz, nesdělili kdy bude zboží opět k dispozici. Zcela jistě v rozporu s vnitřní směrnicí prodejny, na to dám ruku do ohně. Dotyčný řetězec totiž nemá zájem o opatlanou a naštvanou redaktorku, má zájem o její peníze a se zaměstnanci, kteří ho o tyto peníze připravují, by se hbitě vypořádal. Stačilo by, kdyby si byla postižená zapsala datum a čas incidentu, případně jména a poslala je se stížností na centrálu. Zase tedy žádní Rakušané, ale Češi Čechům.

Zmíněné případy mají jedno společné. Hledáme chybu někde, kde není, malinko to okořeníme nacionalismem a dovoláváme se nějaké, naprosto libovolné vrchností, která nás má ochránit. Máme ve zvyku nadávat na poměry místo na konkrétní šlendrián konkrétních lidí. Než abychom si přiznali, že naši vlastní lidé se neumějí nebo nechtějí slušně chovat nadáváme radši na „Němce“ nebo kohokoli jiného. Odvykli jsme si chtít za své peníze kvalitu a na toho, kdo se jí domáhá koukáme skrz prsty s pocitem že nepatřičné otravuje. Jenže když nám vrchní v hospodě přinese studenou polévku, žádný politik ani žádný úřad nám nepomůže. Buď jí sníme nebo ho s ní vyhodíme a necháme si přinést teplou. Rozhodnutí je jen a jen na nás.