Jde vůbec o klima?

Všichni jsme dnes krmeni informacemi o klimatických změnách, hladu, nedostatku vody, snižování biodiverzity. Když z předkládaných sdělení oloupeme všechny nadbytečné slupky, zůstane jediný skutečný problém. Přemnožili jsme se. V důsledku toho spotřebováváme příliš mnoho zdrojů včetně energie a produkujeme příliš mnoho odpadu, včetně produkce CO2.

Frits Ahlefeldt, HikingArtist.com

Tímto problémem se zabýval v první polovině 19. století Angličan Thomas Malthus. Později se tímto problémem zabývala spousta dalších. Vesměs je nikdo neposlouchal, maximálně sklidili kritiku.

Zatím poslední, Sir James E. Lovelock, ve svém rozhovoru pro FirstScience.com v roce 2007 řekl: „Myslím, že nyní je na planetě příliš mnoho lidí. Mám za to, že Malthus měl pravdu: psal svá vynikající pojednání již v 18- století, a to tehdy byla na Zemi jen miliarda lidí. Kdybychom se řídili jeho doporučením a všechny zelené myšlenky o udržitelném rozvoji a obnovitelné energii byly aplikovány v 18. století, mohli jsme uniknout potížím, ve kterých jsme dnes. Ale neudělali jsme to, náš počet se zvyšoval. Více než 6 miliard lidí na Zemi je podle mne zcela neudržitelné.“.

Dnes se náš počet blíží k sedmi miliardám a roste. Planeta Země je uzavřený systém. Co vyprodukujeme, v tom budeme žít. Co spotřebujeme, to musíme umět obnovit. Když ne, máme smůlu. Další osud lidstva lze zjednodušeně popsat třemi scénáři.

První scénář předpokládá, že nic neuděláme. Přemnožíme se, nebudeme schopni se uživit, následně se zhroutí civilizace jak ji známe a začneme víceméně znova. Pokud budeme mít štěstí, tak se někde v procesu degradace naší stávající civilizace někdo vzpamatuje a uchopí věci nedemokratickou, zato poučenou rukou. Nejsem si jistý, co v takovém případě bude následovat, ale vím, že bych v takovém světě asi žít nechtěl.

Druhý scénář předpokládá, že většinově pochopíme co se děje, a to velmi rychle. Začneme pozvolna snižovat populaci na planetě, zvyšovat efektivnost produkce a snižovat spotřebu. Předpokládá to samozřejmě přechod od dnešní lineární ekonomiky k ekonomice cyklické a nový ekonomický systém založený nikoli na kvantitě ale kvalitě. To znamená, že nebudeme postupovat od vytěžení suroviny k vyhození nepotřebného výrobku, ale v cyklu, který výrobek po ukončení jeho životnosti kompletně recykluje. Znamená to, že nebudeme vyrábět výrobky s tím, že je schválně vyrábíme tak, aby měly minimální životnost a tím se zajistil nákup dalšího výrobku v co nejkratším čase. Znamená to, že nebudeme spotřebovávat nesmysly, které v podstatě k ničemu nepotřebujeme. Že to zní rozumně? No, jen to zkuste.

Třetí scénář je víceméně hypotetický a předpokládá nějaký nečekaný technologický skok, který zásadně změní celé paradigma a umožní lidstvu expanzi do vesmíru, byť jen v rámci sluneční soustavy. Taková expanze by samozřejmě poskytla nové zdroje a dokázala odsát přebytečnou populaci. Věříte tomu, že takový skok přijde? Já moc ne.

Čtvrtý scénář je, že nám všem rupne v kouli a naskáčeme do moře. Jako občas přemnožení lumíci, kterým na to ovšem stačí nejbližší řeka.

Řešení nebude snadné. Všichni bychom se patrně shodli na tom, že druhý scénář je nejlepší. Jenže proti zdravému rozumu a rychlému zavedení potřebných opatření stojí v jednom šiku média, demokracie i humanismus, jinak základní pilíře naší západní společnosti. Času není nazbyt a bod bez návratu se blíží.