Mnoho let po „šedesátýmvosmým“ se doma nacházela fotka se Sašou Dubčekem a nápisem „Jsme s vámi, buďte s námi!“. Šedesátejvosmej je asi první okamžik, který si pamatuji v mém životě. Anžto jsem míval strach usínat ve tmě, tak dokud jsem neusnul, míval jsem otevřená dveře „k dospělým“. Tehdy, uprostřed noci, mi naši přišli „zabavit“ rádio, ze kterého mi pouštěli pohádky. Ráno jsem se dozvěděl, „že je válka“. A nesmím se koukat z okna, aby mi zlí vojáci nezastřelili. Přitom hned za zahradou to zajímavě a lákavě hřmělo. Za to, že jsem byl hodný a nekoukal se zvědavě z okna, mi vzal pan soused, který měl za manželku zlou Východní Němku - jinak velice milou a prima elegantní paní, k sobě na půdu. A jeho dalekohledem (určitě ze zlého socialistického kombinátu (angl. conglomerat) Carl Zeiss Jena) jsem za odměnu mohl z jeho půdy s ním sledovat manévry zlých sovětských resp. ruských tanků na Bílé Hoře.
Druhý den jsem nesměl na návštěvu k prababičce, protože zemřela. Několik dnů se prý muselo čekat, nežli směli „havrani“ přejíždět přes Vltavské mosty. Zlí Sověti se obávali, aby Pražáci nepřeváželi havranama a sanitkama sem a tam zbraně. Takže ležela u sebe mrtvá, dokud ji neodvezli.
Ihned po Převratu v 1989 začali vychytralí Pražáci sanitkama rozvážet „pod houkačkou“náhradní díly aut po čerstvě zprivatizovaných servisech, aby nečekali v kolonách. Když jsem to viděl jako reportáž v TV, musel jsem se smát, jak skvěle zlí Sověti odhadli o 20 let dříve českou povahu!
Z 1968 si také pamatuju, že si mě bral dědeček na procházky. Když jsem byl obzvlášt hodný, došli jsme až na Stolovou horu. A odtamtud jsme opět nějakým už „vobyčejnějším“ dalekohledem pozorovali moje zamilované zlé sovětské okupační tanky na loukách pod Bílou Horou a Břevnovem. Čeho jsem si ještě určitě všiml, bylo, že dědeček začal nosit krásné švýcarské hodiny v kapsičce namísto obvyklých náramkových. Vysvětloval mi to tím, že by mu ty náramkové mohli zlí vojáci vzít.
Poslední či předposlední moji vzpomínkou na okupovanou Prahu je hrdinský pogrom a SANKCE na mojí maminku, kterým jsem měl obětovat život resp. okusit "demokratickou" smrt hladem. Maminka šla nakoupit brambory. A nějaká sousedka vymyslela, že bude dobré, když si na mojí mamince vybijí ženy v obchodě hrdinsky zlost. Takže se dozvěděla, že protože je můj tatínek „okupant“, tak „ať chcípnem hlady“.
Naštěstí tam mezi hrdinkami stála milá paní Hojtašová, mlčky odhadla maminčinu potřebu. A deset minut poté, co maminka s pláčem dorazila domů, nám brambory incognito přinesla.
Rád bych dodal, že v té době můj tatínek žil v Československu přes deset let. Živil se čistě technickými profesemi. A de facto tady pobýval v jakési poloilegální imigraci.
Že to za zlého socialismu nešlo? Ale šlo! Třeba o tom ještě někdy nějaký článek napíšu.
Pak už mi jeden den po pohřbu prababičky naši sbalili, a protože byly stále uzavřené mosty, tak mě vlakem odvezli „neumřít hlady“ na chatu.
Tam nás v rurálním dobrosrdečném prostředí nikdo za zlé okupanty nepovažoval. První dny, protože ještě vázlo zásobování, jsem jedl hlavně nudlové polévky z masoxů. A víc už si na zlou okupaci a „hroznou válku z 1968“ nepamatuju.
Tahle story se mi vybavila pozdě v noci na dnešek, když jsem viděl Loutky Kabaly, jak se naprosto jinak vyjímají v Paříži na fotce oficiální. A pak na fotce „nechtěné“ – však posuďte sami:
Každý s vymytým mozkem, a hlavně oni, chce být dnes „Charlie!“. Nikdo nechce být Donbasan nebo před 16 lety, při zrůdném bombardování civilní budovy TV Beograd Paktem NATO, nechtěl být nikdo „Jugoslávským televizním žurnalistou“.
Stafážovat se musí selektivně. A zvlášť v Česku, kde máme po generace a století vtloukáno do hlavy: UHODNOUT – VYHOVĚT – PŘEŽÍT!
Smekám před čestnými výjimkami mezi našimi deputáty, jako je nezávislý poslanec pan Huml - viz. výše!
Kdo by také logicky a selským rozumem očekával, že War Criminal Par Excellence Benjamin Netanyahu, by se odvážil mít pár metrů za sebou 1-1,5 milionu vobyčejnejch (světo)vobčanů, když má tak setsakra extra ultra černé svědomí.
A Loutka Angela Merkel jakbysmet! Na výprask od dr. Sahry Wagenknecht v Bundestagu před TV kamerami, který se rozletěl po světě rychlostí blesku, jen tak nezapomene.
Tak proč se špinit se špinavou a nebezpečnou ulicí?
Vždy se mi honilo v hlavě, PROČ byl u nás Saša Dubčekojcz vystavený tolik let ve stojánku? Tatínek prý už měl se společníky rozjeté „technické družstvo“. A byl plně připraven na přechod do režimu, kde Člověk je člověku (jen) vlkem – jako dnes.
Dědeček by si za taxy za projektování, coby uznávaný expert, přimaloval jednu dvě nuly. A asi bychom si pořídili nemálo Carl Zeiss Jena dalekohledů s vysokým přiblížením/zvětšením, jako měl pan soused.
Ale jinak 1968 a „hrozná válka a okupace“ mě do dětství nic dobrého nepřinesly. Zbytečně předčasnou smrt prababičky. Strach o dědečkovy hodinky. Lítost na poprvé uplakanou maminkou. A zlost, že si zblízka nemohu prohlídnout a prolézt „sexy“ tanky a skamarádit se se zajímavými strýčky v zelených uniformách (a maringotkách).
Tehdy Saša D lákal v 1968 naivní Čechoslováky do vyššího levelu „Človek člověku (jen) vlkem“ pod heslem „Jsme s vámi, buďte s námi!“.
Finále z Paříže 2015 jsem si včera ověřil spíše podle hesla: „Určitě nejsme s vámi, ale vy, ovce či ovčani - mazejte být s námi - a pro nás - a naše zadavatele!“.
