Navazuje na díl 1. http://pavelpetkov.blog.idnes.cz/c/441442/Jak-mi-STB-usetrilo-7-let-v-lochu-USA-za-Sexual-Harassment-Dil-1.html Tak jsme tedy po koncertu Suzi Quatro 1979 a o rok později čekáme na vlak v Braníku. Čekáme a přemýšlíme, jak si užít posledního prázdninového dne svobody, té sladké svoboděnky před začátkem zlé školy. Jednohlasně se dohadujeme, že musíme působit ve vlaku kovbojsky a americky. Jinak to prostě nemá cenu! Tesilu smrt! (pozn.: tesilové kalhoty byly znakem konformity k zlému socialistickému režimu). Takže rychle nakupujeme americké cigarety. Domlouváme se na hrdinském kouření ve vlaku, na pořvávání jako na pastvě. A na nohy v botách na sedačkách před sebou - protože je to v každém pravém americkém filmu. Ať ti tesiláci vidí, jak se žije svobodná Amerika! A jak jezdí praví američtí kovbojové v Pacifiku (i když jen Posázavském).
Vlak přijíždí. Nastupujeme. Nohy v botách okamžitě po americku na sedačky před sebe. Zapálenou ameriku každý v puse. Ihned cítíme obdivné pohledy dívek a mladších žen, jak jsme odvážní. A jak unikáme šedým dnům socialismu. A jak jsme pro dívky příslibem něčeho „neobvyklého a tajemného“, co by montérkoví a holinkoví Pepíci v jejich rodných posázavských vesničkách kvůli upoutání dívčího zájmu určitě neriskli. Pomalu si začínáme vybírat dívky, ke kterým se za chvíli rozsedneme.
Malou chvilku po odjezdu nám idylku kazí postarší pan průvodčí. Kromě kontroly jízdenek nás prosí, ať ve společném oddílu dvojpatráku nekouříme. A nohy ať dáme na zem. Anebo si vyzujeme boty. Co teď?! What The Fuck - Što ďélať?!
Pokud ho poslechneme, přestaneme si vážit sami sebe, anžto i v očích dívek se náš prohraný spor s průvodčím stane odhalením, že jsme stejné konformní „bábovky“ jako jejich domácí posázavští Pepíci v montérkách a holínkách. A to není americké! To není kovbojské! To není ta pravá americká svoboda!
Začíná tedy „boj kdo s koho“. Pět urostlých puberťáků, vykrmených Radio Luxembourg, „Svoboděnkou“ z Mnichova i nášupy z Voice of America from Washington D.C., jen s maximálním sebezapřením se občas snižujících k BBC či Deutsche Welle. A před námi dědula v konduktérském stejnokroji, který je určitě organizovaný ve zlých komunistických odborech ROH, nejspíše i ve SČSP (Svazu československo-sovětského přátelství) a možná i (dokonce!) u samotných zlých komunistů v KSČ!
Pokud by tomu tak nebylo, fandil by nám přece v naší „kovbojštině“, zahulování vlaku parfémovaným dýmem z amerik a i v americkým odkládání nohou v zablácených botách na stůl! V tomto případě alespoň na sedačku ve vlaku. Nekazil by nám – pravým a nefalšovaným americkým kovbojům – přece jízdu Pacifikem (i když jen Posázavským). A balení posázavských holek!
Když je konflikt na maximu, a dědulovi již hrozí infarkt či vystrkání námi - tedy americkými hrdiny - z oddílu, vstává tatínek vedlejší rodiny s malými dětmi. Omlouvá se mladé manželce. A uvážlivým krokem k nám přichází. Dokonce to není ani typický taťka v tesilkách! Má na sobě džíny a triko „americké university“! Je patrně náš, celé večery poslouchá Svoboděnku a Hlas Ameriky, a korespondenta VOA pana Pavla Medka ze sladké Vídně (toho města s nejlahodnějším Sacher dortem!)... Taťka má džíny a triko „americké university“. Chce se 100% přidat k našemu boji „za svobodu“ proti zestárlému prokomunistickému konduktéru!
Ale ouvej a ejhle! Z mladého pána se stává šerif a jeho ruka zajíždí do zadní kapsy džín. Ale namísto Smith & Wesson z pravých amerických kovbojek, otevírá pouzdro s průkazkou, kde postřehneme jeho fotografii, nápis Ministerstvo vnitra a nějakou rudou hvězdu či červený státní erb ve vodoznaku. Ale ta zlá komunistická rudá hvězda tam je! Třikrát ouvej! What The Fuck - Što ďélať?! To nás na Svobodce ,ale ani v Hlasu Ameriky ještě nenaučili. Jak se rychle stát v tomhle případě chartisty? Jak se z jedoucího vlaku dovolat panu Medkovi do Vídně?! Jak přivolat „nezávislé žurnalisty“ ze Západní Evropy akreditované v Praze? Jak se díky téhle chvilce prodisidentit k tučnému kontu tuzexových bonů v Živnobance, co nám od téhle chvíle od zahraničních „sponsorů svobody“ poplynou?
Co když, ale proboha, couvneme? A některou z těch posázavských dívek potkáme třeba na diskotéce? Co si jen, proboha, o nás pak pomyslí?! Začíná tedy tvrdá politická represe! STBák se ptá, zda mu pan průvodčí zajistí volný list papíru, že si nás pro všechny případy zapíše resp. si poznamená údaje z našich OP. Konduktérský dědula se nás ale kupodivu zastává. A navrhuje STBákovi, že nás jen vysadí na příští zastávce. Ať zchladneme. A počkáme si na další vlak, který jede asi za hodinu.
Nakonec se i STBákovi asi ulevuje, že nebudeme úředničit. A přisvědčuje dědulovi, že byl taky mladý. A taky poslouchával Svobodku, tu Svoboděnku, i Hlas Ameriky. A hrál si pak s vrstevníky na kovboje. A odboj. Doprovází nás s dědulou ke dveřím vlaku a my (už bez dalších výhrůžek žalováním a telefonováním panu Medkovi do Vídně) z vlaku vystupujeme.
Cítíme se zkroušeně. Celý náš vagón na nás civí. Zkoušíme alespoň zamávat posázavským holkám a usmívat se při tom. Vlak se rozjíždí. Najednou se objeví okno s rodinou zlého STBáka. A my ztuhneme: Mávají nám jejich malé děti, jeho paní a ruku zvedá i on! Čekáme neamericky přes hodinu na další vlak...
O více let později přistávám na letišti v New Jersey. Těším se už domů, do postele, do New Yorku. Vystupuji z Air Trainu a čekám na přestup na meziměstský vlak.
(Pokračování brzy!)
