Není to jednoduché, orientovat se v dnešním poněkud zmateném světě. Jsme denně přímo bombardování obrovským množstvím informací prostřednictvím všech možných médií a máme co dělat, abychom se v tom rozbouřeném moři neutopili, natož abychom se pokusili s rozvahou, důstojně a elegantně doplavat na druhý břeh.
Nikdo ale přece nechce vypadat jako trouba, který se utopí dřív, než se břeh dostatečně přiblíží, a tak vymýšlíme různé modifikace oblíbené „čubičky“, aby to aspoň trochou vypadalo, i když na konec vylezeme trochu jinde, než jsme původně zamýšleli. Ale, kdo by si s tím lámal hlavu. Učit se pořádně plavat? Na to není čas. No, není divu, že většina z nás doplave někam jinam, pokud vůbec.
Problém navíc je, že jsme si nějak nevšimli, že z českého rybníku se stalo moře a břehy se vzdalují. Je stále obtížnější dostat se tam, kam chceme a přežít to bez úhony. Nebylo by někdy lepší, vrátit se kus zpátky a cestu si v klidu řádně promyslet, zhodnotit, zda na ní máme dost sil, jakou zvolit strategii a taktiku?
Primární otázkou je, zda vůbec někam plavat. Chceme-li však doplavat na druhý břeh a to bez úhony, měli bychom si položit několik zásadních otázek. Kde jsme právě teď, proč to místo chceme opustit, kam se chceme dostat, proč a jak toho dosáhnout, aby nám síly nedošly uprostřed cesty.
Jedno je jisté. Pokud zanedbáme nebo podceníme určitá důležitá úskalí naší cesty a hlavně pokud nebudeme mít neustále na mysli, kam se vlastně chceme dostat, a proč, nikdy se nám to nemůže podařit. Budeme se plácat někde daleko od místa, odkud jsme vyrazili, až nám dojdou síly a pravděpodobně se utopíme.
Je stejně důležité vědět, odkud jsme vyšli a kam se chceme dostat, stejně tak jako je důležité poznat dobře prostředí, ve které se pohybujeme.
Už od pradávna, co JE člověk člověkem, víme, že JSME a chceme, aby to tak i zůstalo. Víme, že vše kolem nás JE a nemůže to být jinak. Víme, že jsme nuceni jít, abychom BYLI. Když nepůjdeme, NEBUDEME. A my chceme BÝT. Od dob, co JE člověk člověkem, víme, že na rozdíl od zvířat MÁME možnost VOLBY. Naší primární VOLBOU je život, ne smrt. Ale cest k životu je zdánlivě nesmírně mnoho a otázkou je, která je ta pravá. A vůbec, je jenom jedna ta správná?
Protože JSME a víme o tom, protože vše kolem nás JE a my na tom nemůžeme nic změnit, chceme-li BÝT, protože jsme obdařeni schopností VOLBY, protože už VÍME, že JSME neoddělitelnou součástí toho co JE, protože tudíž máme schopnost POZNÁNÍ, nemůžeme nepoznat, že jsou cesty jen dvě.
Jedna cesta je cestou života, která vede rozbouřenými vodami a jediným naším pomocníkem je náš rozum, racionalita poznání, že JSME co JSME.
Ta druhá, respektive všechny ostatní, jsou v konečném důsledku cestami smrti. Na těchto trasách nás provází iracionalita všeho druhu, kdy přání je otcem myšlenky a nereálné cíle jsou tak lákavé. Jsou to zdánlivě klidné vody, které nás lákají. A pro ten klid zrádných černých tůní zapomínáme až příliš snadno, kde se tu bereme a kam se chceme dostat.
Přál bych si, aby každý doplaval tam, kam chce. Ovšem tak, aby při tom neutopil nikoho jiného, který se snaží o totéž.
Stačí si jen uvědomit, že JSME to co JEST a není nic co by tím NEBYLO. A protože to tak JE, stačí si to jen uvědomit a být TÍM. Protože BÝT TÍM vědomě znamená ŽÍT.
Ahoj, námořníci! Moře je neklidné. Postavme si lodě, dobré, pevné lodě s bytelnými plachtami. A pak už jenom … Dobrý vítr! Země na obzoru ...
