Na konci října 1918 došlo k naplnění dlouholetých snah české politické reprezentace a českého národa jako celku a to sice ke vzniku samostatného státu. Tento den si připomínáme jako den naděje, naděje českého národa na samostatnost a svobodu. Jaká je dnešní realita?
Vidím ji optimisticky! Opravňuje mne k tomu několik důvodů. Žijeme déle, jsme podstatně zdravější a je mezi námi čím dál více stoletých. Máme špičkovou péči o kojence. Řeky jsou čistší. V Česku jsou lidé ze všech zemí EU nejméně ohroženi chudobou. Lidé jsou štědřejší, víc než si o sobě myslí, jako první země jsme zavedli dárcovské SMS. Šikany mezi dětmi ubývá, jsme na to lépe i než severské Dánsko. Děti chodí do školy, nemáme nedokončené školní docházky. V tom jsme téměř světový unikát! Jsme národ, který má rád knížky a hudební školy. Mezi evropskými čtenáři jsme hned za Švédy a Finy. Jsme outdoorový národ, mladí cestují, máme skvělé turistické značení. Ve svobodě slova jsme i před Německem. Přibývá dobrých restaurací, jíme lépe. Máme špičkové vědce. A mohl bych pokračovat…
Jen jediná věc nám chybí. Větší národní hrdost. V tom se zatím srovnávat se světem nemůžeme. A je to škoda! Jsme šikovný, zdravý, pracovitý, inteligentní a vysoce kulturní národ, kterému by troška hrdosti a sebevědomí neuškodila. Pak by ubylo věčného pesimismu. Není k němu důvod!
