Je krize. Hospodářství klesá. Politici odklánějí a tunelují co se dá a privatizují stát do svých rukou. Jedna podobná zpráva za druhou se na nás z médií valí, jak špatně se máme a že je čím dál tím hůř. Ale doopravdy se máme tak špatně? Nebo jsme jen podlehli bombastickým titulkům v novinách a vlastní, typicky české skepsi?
V tomto kontextu se mi velmi líbí citát ekonoma Aleše Michla: „Na tomhle světě je 7 miliard lidí. 2 miliardy řeší, kde budou spát a co budou jíst. Další 2 miliardy jestli někdy budou mít vlastní bydlení. Další 2 jestli si někdy koupí aspoň motorku. Zbylá 1 miliarda mluví o krizi...“. Zkusme se tedy podívat na náš stát trochu z nadhledu..
Začněme tou hospodářskou krizí. U nás si stěžujeme, jak se máme špatně, když nám HDP klesá o dvě tři procenta. A co se pak tedy děje či dělo v Estonsku, Řecku, Španělsku, jižní Asii v 90.letech a jinde? Tam byly propady o desítky procent.. A co tak (také) u nás za velké recese, kdy zoufalí lidé pravidelně všude po Československu demonstrovali za práci či jídlo? Jsou snad dnes nějaké takové demonstrace či srocení lidí? Nevím o žádné.. Tak jaká krize?
Ještě třeba za té první republiky by důchodce nedostával žádný důchod. Tedy pokud by se vůbec dožil onoho „důchodového“ věku, průměrná délka dožití i tehdy byla výrazně nižší. A jak se těm lidem v požehnaném věku vedlo, to si přečtěte v Nerudově básni Dědova mísa. A dnes? Důchody vyšší než některé platy, pro nemohoucí domovy důchodců, slušná zdravotní péče vpodstatě zadarmo,..
S tím souvisí i úroveň našeho zdravotnictví. Říkejte si co chcete, ale dle statistických dat patří mezi pár desítek nejkvalitnějších na světě. Ať již tou délkou dožití, kojeneckou úmrtností (nejnižší na světě) anebo třeba počtem transplantací kdejakých orgánů. Kde jsou ty doby sbírek na první dětskou transplantaci kostní dřeně, anebo časy kdy rakovina se rovnala ortelu smrti?
Užíváme si už několika desítek let míru, tak dlouhý klid zbraní náš kontinent už hezkou dobu nepamatuje. Dnes nám nikdo válkou ani nevyhrožuje, dokonce i povinná vojna byla zrušena. Zato v minulosti, radši nevzpomínat.
Největším politickým tématem poslední doby je korupce. Ano, je velká a dost mne štve. Ale zkuste si zjistit jaká je ve většině světa: je ještě větší. Takové věci jako italská mafie nebo ukrajinské či ruské úplatky komukoliv za cokoliv, to u nás naštěstí vážně není. A to ani nemluvím o většině afrických států, kde despotičtí prezidenti odklánějí značné části humanitární pomoci hladovějícím obyvatelům.
Když už mluvím o hladovění, asi 800 milionů lidí na světe trpí hladomorem, další stamiliony by na tom byly podobně, nebýt humanitární pomoci. Zato u nás lidé trpěli hladem naposledy za Hitlera. Tak kdo pak má právo mluvit o krizi či životně důležitých problémech?
Vedle hladovění je v nejchudších zemích problémem otroctví. Dle aktuální studie Slave labor analytické společnosti SumAll Foundation žije na světě 27 milionů otroků, přitom u nás bylo nevolnictví zrušeno už za Habsburků. Zkuste si představit, že pro svého zaměstnavatele musíte pracovat třeba 10 hodin denně, jen za hrst rýže, svátek nesvátek, a když se mu vzpříčíte tak vás zmrská či rovnou zabije. Zato u nás se občas za otroka považuje ten, kdo maká osm hodin denně v Kolbence.
Zkrátka máme zde celkem právní stát garantující nám celou řadu práv a svobod. Narozdíl od autokratických režimů typu KLDR, Kuba, některé státy Afriky a zčásti i Čína. Naše školství se sice aktuálně (relativně) zhoršuje, ale srovnejte to s africkými státy, které jsou vděčné, když jim někdo z humanitární pomoci postaví základní školu, aby aspoň část dětí uměla číst a psát. Máme zde celkem slušnou svobodu slova, nějak funkční demokracii (byť ji nedokážeme pořádně využívat), celkem dobře fungující státní služby včetně toho zdravotnictví, možnost cestovat levně prakticky kamkoliv, širokou a dostupnou nabídku potravin, zboží a služeb,.. Kolik států světa to dnes má? A kdy dříve jsme toto měli? Ještě před třiceti lety se stávaly fronty na banány a dámské vložky, a před šedesáti byl přídělový systém na lístky.
Zkrátka, máme se ve srovnání ostatních států velmi nadprůměrně dobře, a v porovnání s dávnou i nedávnou minulostí dokonce nejlépe. A to jsem ještě nijak nemluvil o technologickém pokroku. Zkuste si představit jak se dříve žilo bez ledničky, Internetu, mobilů, zahraničních dovolených, penicilinu,.. Vážně to bylo lepší než dnes?
Nechci tímto článkem malovat svět na růžovo, to rozhodně ne. Určitě nežijeme v perfektním světě a člověk by se měl porovnávat s těmi nejlepšími a ne nejhoršími. Protože jen tak se může sám zlepšit. A sám vím (a píšu) o řadě oblastí, kde to dost skřípe. Tímto článkem chci pouze ukázat, jak je řada našich problémů malicherných a titěrných, v porovnání s problémy ostatních či problémy minulými. A že se vlastně v globálu máme skoro nejlépe jak je nyní možné. Tak si pořád nestěžujme, jak strašně se nám vede. A buďme rádi, že můžeme žít v tak klidném, bezpečném a bohatém státě, jako je Česká republika.
