Je spousta legislativních snah zabránit pirátskému šíření a stahování licencovaného obsahu. Snad nikde se nesmí taková data šířit, někde ani stahovat, dále zde máme různé pokusy o cenzuru Internetu jako jsou SOPA, PIPA nebo ACTA. Ale všechny takové snahy jsou téměř k ničemu, vždy bude existovat vcelku jednoduchá a nepostižitelná cesta jak šířit licencovaný obsah. Že nevěříte?
Snad každý uzná, že tyto tři činnosti není důvod nijak omezovat:
- Šířit soubory s náhodným obsahem.
- Uveřejnit výsledky určitých operací na dané volně šiřitelné soubory.
- Šířit informace o kontrolních součtech souborů s licencovaným obsahem – vhodné pro ověření integrity legálně zakoupených licencovaných souborů (filmů, hudby apod.).
Jakékoliv případné omezení těchto činností by přitom citelně omezilo svobodu projevu na Internetu. Přitom jen s jejich použitím lze šířit licencovaný obsah bez obavy o postih.
Uživatel A má legálně získanou kopii licencovaného díla, třeba posledního Hollywoodského filmu. Soubor s filmem má třeba 2GB. Tento uživatel udělá následující:
- Vezme si nějaký generátor pseudonáhodných čísel a libovolné „semínko“ – číslo, z nějž začne generátor generovat další pseudonáhodná čísla. Tato postupně generovaná čísla si bude uživatel zapisovat, až získá soubor o velikosti 2GB. Tento soubor bude mít velmi náhodnostní obsah, tzv. šum.
- Uživatel provede bitovou XOR operaci na oba soubory. XOR operace spočívá v postupném porovnávání jednotlivých bitů na stejných pozicích vstupních souborů a v zapisování výsledku porovnání do souboru třetího. Příklad:
Soubor A: 00101011001110..
Soubor B: 10110110010100..
XOR výsledek: 10011101011010..
Pěknou vlastností operace XOR je její reverzibilita. Tedy když ji aplikujete dvakrát, dostanete původní data. Kdyby tedy někdo věděl jaký generátor náhodných čísel a jaké „semínko“ se použilo, mohl by z XOR výsledku – dosti náhodných dat – získat původní obsah.
Tento „XOR soubor“ má zřejmě náhodný obsah, podobně náhodný jako soubor s šumem. Lze jej nicméně ještě více zakódovat tak, aby nebylo možné odhalit ani dokázat, že musel vzniknout právě s použitím licencovaného souboru. Např. z XOR výsledku lze vytvořit 2 soubory, každý o velikosti 1GB, kde v prvním souboru budou postupně bity na lichých pozicích a ve druhém souboru budou bity na sudých pozicích původního „XOR výsledku“. Nebo takových souborů může být třeba 5, každý o 400MB. Nebo nemusíme při tvorbě těch 5 souborů dávat vždy první bit do prvního souboru, druhý do druhého atd., ale nějak složitěji, byť popsatelně velmi stručým pravidlem. Zkrátka předpokládejme, že máme 5 souborů S1 až S5 s šumem obsahujícím zakódovaný film a poměrně jednoduchou metodu jak vše dekódovat.
- Uživatel A pošle přes zašifrované spojení (takže nikdo nemůže odhalit ani dokázat co odesílá) soubory S1 až S5 svým pěti kamarádům, a šestému pošle informaci jak vše dekódovat.
- Uživatel A veřejně publikuje informaci že soubor s jeho legálně koupeným filmem má daný kontrolní součet.
- Pět kamarádů publikuje „své“ soubory s daty.
- Šestý kamarád publikuje po čase informaci: „Když si vezmu soubory S1 až S5 a aplikuji na ně ty a ty souborové operace, získám nějaký soubor s kontrolním součtem XYZ.“ Protože algoritmy pro kontrolní součty (např. md5sum) používají sofistikované hashovací funkce, které s velkou pravděpodobností dávají různé výsledky pro různé vstupy, interpretace této informace je: „když uděláte to a to nad těmi a těmi volně stažitelnými legálními daty, s velkou pravděpodobností získáte takový a makový licencovaný soubor“. Jenže to je pouhá interpretace, tento uživatel nic takového neříká. On jen šíří informaci o výsledcích jistých operací na jisté soubory. Tedy něco o trochu složitějšího než „1+1=2“.
- Jakýkoliv uživatel, který si chce stáhnout uvedený Hollywoodský film, pak jen 1) najde jaký kontrolní součet soubor s takovým filmem má, 2) najde jaké operace na jakých datech vedou k souboru s daným kontrolním součtem a 3) vše provede a s velkou pravděpodobností získá požadovaný film.
Co že to vlastně naši uživatelé dělali? Pro nezávislého pozorovatele jen ty kroky uvedené na začátku. Samozřejmě že došlo k porušení zákona. Uživatel A totiž použil film v rozporu s licencí. Nikdo mu nedovolil použít ten soubor pro vytvoření jiného díla (souborů S1 až S5). Jenže toto je nedokazatelné – zkuste před soudem dokázat, že právě uživatel A vygeneroval ten šum, rozdistribuoval vše kamarádům a ti to publikovali. S tím že k dispozici máte jen ty soubory S1 až S5, dosti náhodného obsahu. Dokázat něco takového je zkrátka nemožné. A přitom žádné jiné nelegální chování v tomto scénáři není.
Celkově tedy existuje celkem jednoduchý způsob, jak obejít jakékoliv copyright omezení na data a ta šířit, bez možnosti odhalení a postihu za toto chování.
Zkrátka, ať již se v rámci boje proti pirátskému stahování licencovaného obsahu schvaluje jakýkoliv „protipirátský“ zákon, stejně bude vždy jednoduché licencovaný obsah nabízet i stahovat, bez možnosti postihu.
K čemu pak tedy tyto snahy jsou?
A k čemu tedy obecně copyright zákony na digitální obsah jsou?
Když lze vše nezjistitelně (a hlavně nepostihnutelně) obejít..
P.S.: Tímto blogem rozhodně nechci nikoho nabádat aby výše popsané věci dělal, pouze chci ukázat na nesmyslnost (a nevymahatelnost) určitých zákonů a snah o jejich zpřísnění.
