Člověk vzal doma klec a šel s ní na zahradu, kde ji postavil do trávy. Osmák byl z toho pěkně vyplašený a pustil se do zběsilé jízdy v kole. Po chvíli ale nastal klid a zvířátko se začalo zvědavě rozhlížet.
„Určitě se divíš, proč jsem tě vzal poprvé ven. Chci abys viděl, jak to tady vypadá, když si pořád zavřený doma,“ řekl člověk.
„???,“ zvířátko se na něho s údivem podívalo, jako by rozumělo lidské řeči.
„Ty to asi netušíš, ale jsme na tom podobně. Já jsem také svým způsobem zavřený v kleci. Sice můj prostor, ve kterém se pohybuji, je o trochu větší než tvoje klec, to máš pravdu. Ale společenské konvence, prapodivná nařízení, nesmyslné zákony, svazující normy a rozsáhlé vyhlášky mi můj svobodný prostor ohraničují podstatně více než by se slušelo. Teď si možná řekneš, že bych se měl vzbouřit pro těm, co mě drží v kleci, ale já přesně nevím, proti komu bych měl povstat. Politici a úředníci vytvářející povětšinou zmíněné nesmysly si totiž občas dávají pozor, aby je někdo náhodou nepochopil.“
„ ….,“ osmák zapískal.
„Je mi to jasné. Chceš mi říct, že tebe jsem zavřel do klece já a ty nemáš žádnou šanci s tím něco udělat. Na rozdíl ode mne o svém osudu nemůžeš rozhodnout. Tak dobrá…,“ řekl a při posledních slovech otevřel dvířka klece. Osmák vyskočil ven, chvíli se díval na sluncem zalitou přírodu, a poté se rozběhl pryč.
Rozhostilo se ticho. Člověk posmutněl a po chvíli povídá: „To se dalo čekat, že zatoužíš po svobodě. Něco k jídlu také asi seženeš, ale v noci ti bude zima. A co nějaká šelma? Nebude se ti alespoň trochu stýskat? Možná jsem ti neměl dávat právo volby, když si dopředu nedostal rady o tom, co tě venku čeká.“
Člověku se honily nesourodé myšlenky v hlavě, a ještě chvíli si povídal s prázdnou klecí, když v tom mu něco říkalo, že není na zahradě sám. Ne, že by někoho slyšel nebo dokonce snad viděl, ale cítil to v kostech. Rozhlížel se do dáli, a tak si skoro ani nevšiml, že se kousek od něho zahýbala tráva a u klece se objevil osmák. Nejprve se na něho zvířátko podívalo, pokývalo hlavou a poté vběhlo dovnitř.
„Japatotak….Ty ses vrátil?“ zadrmolil radostně člověk.
„….,“ osmák opět zapískal, ale jinak než předtím. Veseleji.
Člověk pochopil, že to malé zvířátko ví jasně, co chce, na rozdíl od něho. On si to vše musí ještě rozmyslet, než se se rozhodne opustit svou klec.
O zmíněném zvířátku jsem tady nedávno také něco napsal: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773001
