Třebíč – město křesťanské, židovské, Nezvalovo i cechu soukenického

Třebíč, malebné město rozložené na obou březích řeky Jihlavy, vypráví návštěvníkům příběhy dvou různých náboženství, odlišných kultur a zcela jiných světů. 

Malé město ležící u nohou velké baziliky. Průvodce radí turistovi, aby si prohlížel všechnu tu krásu kolem sebe, ale nezapomněl také poslouchat. Jinak se nedozví, že se počátky města datují do první půlky 12. století a souvisejí se založením benediktinského kláštera, který měl velkou moc v přemyslovském státě.

Významnému centru vzdělanosti, kultury, náboženského i hospodářského života již brzy přestala postačovat mariánská dřevěná kaple. Opat se rozhodl postavit nový kostel a oslovil stavební huť z jižní Francie, která během dvaceti let provedla základy, na nich kryptu, severní i jižní kapli, severní předsíň a chór. V roce 1241 byly práce přerušeny. Patrně se i tady začaly projevovat gotické vlivy, které upravily plán výstavby, což v konečném důsledku přineslo bazilice jedinečnost. Hotovo bylo až roku 1260, kdy byl kostel zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie.

V první polovině 15. století město i třebíčský klášter dobyli husité. Ještě před jejich příchodem místní opat pečlivě uschoval největší cennosti řádu. Snad v katakombách nebo někde jinde. Dodnes však nikdo nic nenašel. Jenom já. Při nedávné návštěvě jsem objevil, že město Třebíč je velký poklad samo o sobě.

V roce 1468 byl chrám vypálen a posléze dochází k úpadku Třebíčského kláštera i vlastního bohoslužebného života v bazilice. Poslední mniši byli vyhnáni a přišla doba světského využití – pivovar, konírna, zámecká kuchyně a podobné hospodářské funkce se střídaly v bývalém kostele. Svůj původní účel získal svatostánek opět v první polovině 17. století, kdy si Valdštejnové pozvali architekta Františka Maxmiliána Kaňku a společně provedli stavební úpravy. Nejvýraznějším zásahem byla patrně barokní gotizující klenba, která dala kostelu specifický ráz.

Svatý Prokop se stal patronem kostela v roce 1704, kdy se připomínalo 500 let od jeho svatořečení. Velké dějiny malé stavby pokračovaly. I když vlastně tato bazilika není zase tak malá. Svoji délkou 65,7 metrů by to měl být nejdelší kostel na Moravě. U stavby se jedinečně prolínají prvky různých architektonických slohů z různých dob a tím se řadí zcela určitě mezi klenoty evropského stavitelství. Chrám má několik nej... Například v severní, opatské kapli tvoří výzdobu původní nástěnné gotické malby biblické tématiky, které jsou považovány za druhé nejstarší fresky na Moravě. Obdobné malby a ornamenty pokrývaly dříve interiér celé baziliky, což musela být opravdu nádhera.

Obvodové stěny hlavní lodi kostela jsou prolomeny několika okny, ale nejzajímavější a nepřehlédnutelné je určitě to, které se nachází uprostřed apsidy hlavní lodi. Románská rozeta, kruhové růžicové okno se svou velikostí sice nemůže rovnat oknu proslulé katedrály Notre-Dame v Remeši, ale vzhledem určitě ano.

Dalším vzácným klenotem této třílodní románsko-gotické baziliky sv. Prokopa v Třebíči je místo, kudy se do ní vchází. Sloupová předsíň vyniká překrásným, bohatě zdobeným portálem. „Brána rajská“ (Porta paradisi) působí opravdu zvláštním dojmem. Sedm hladkých žulových sloupků se střídá s trojbokými pískovcovými hranoly ústupků. Sloupy jsou ukončeny bobulovými hlavicemi a pískovcovými talířovými patkami. Čtyři postavy na obou vrchních částech portálu patrně představují čtyři evangelisty, vedle kterých z každé strany ostění vlastního pravoúhlého vstupu vyobrazil patrně autor postavy opatů.

Po prohlídce interiéru kostela by člověk neměl zapomenout na návštěvu jeho nejzachovalejší části, románské krypty pod chórem, která zasahuje i do přilehlých částí bočních lodí a byla původně postavená jako pohřebiště zakladatelů kláštera a mnichů, jejichž ostatky ale dnes spočívají jinde. Gotickou klenbu podpírá zkamenělý les takřka padesáti sloupů či polosloupů, z nichž každý má jinak, ale vždy originálně zdobenou hlavici.

Úžasná románsko-gotická bazilika svatého Prokopa v Třebíči je mimořádná mimo jiné tím, že stavba v sobě spojuje dvě slohová období: románské a gotické, které se ale nepřekrývají, nýbrž doplňují. Proto se určitě není, co divit, že se klášter s kostelem sv. Prokopa stal roku 2002 národní kulturní památkou a o rok později byla tato stavba spolu se Židovskou čtvrtí a židovským hřbitovem zapsána na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.

A nyní již dolů z kopce. Ale pomalu, aby poutník neminul židovskou čtvrť. Unikátní soubor více jak sta dochovaných domů, Přední a Zadní synagogy, budovy židovské radnice, židovského muzea, objektu chudobince, nemocnice rabinátu nebo dvou škol. Židovská část města Třebíči je volně přístupná a myslím, že kdo sem zavítá, neměl váhat s procházkou po dlažbě z říčních valounů v křivolakých uličkách. Co domek, to zajímavá fasáda nebo přímo různý stavební sloh. Miniaturní náměstí, zajímavé průchody mezi domy, malé dvorky, je pořád na co koukat. Ono se také jedná o jedinou takto kompletně dochovanou židovskou čtvrť v Evropě a jedinou židovskou památkou Unesco mimo území Izraele.

První zmínka z Třebíče o židovském osídlení pochází pravděpodobně z přelomu 14. a 15. století, ale Židé zde určitě žili již dříve. Domy v židovské čtvrti, která se nachází na původním historickém půdorysu, si za dobu své existence „užily“ požáry i povodně, ale naštěstí přečkaly i socialistické plány na plošnou demolici a zůstaly do dnešních dnů, kdy se provádí postupné opravy.

Ale Třebíč to není jenom bazilika či židovská část. Střed historického města tvořil v minulosti velký rynek, dnes hlavní Karlovo náměstí o ploše cca 22.000 m2, což by mělo být třetí největší náměstí v České republice. Skoro uprostřed se nachází sousoší svatého Cyrila a Metoděje, kteří se tenkrát k nám nepřišli proslavit, ale ještě dnes k nim vzhlížíme s velkou úctou a zamýšlíme se nad významem příchodu cyrilometodějské mise. A také se u jejich pomníku čas od času shromažďují lidé, konají demonstrace, zapalují svíčky a promlouvá k lidu. Anebo se na místě, kde býval kdysi pranýř a „pracoviště“ popravčího kata, jenom tak potkávají lidé.

Když chce člověk spatřit další zajímavosti v Třebíči, stačí kousek popojít. Nejenom místní renesanční perlou je zcela určitě malovaný dům se sgrafity, který se nachází na rohu Karlova náměstí č. 53. Postavit ho nechal koncem 16. století benátský kupec Francesco Calligardi jako svůj obchod s koloniálním zbožím. Z Francesca udělali místní lidé Františka a domu říkali Františkovský. Černobílá sgrafita byla sice nějakou dobu zabílena vápnem, ale naštěstí se dochovala dodnes. A tak může člověk obdivovat biblické postavy v prostoru mezi okny, pod římsou výjevy s lovcem a lvem, obrazy mužů v krojích 16. století na arkýři, postavy s loveckou výzbrojí na bočním průčelí do Hasskovy ulice a pestrou ornamentální výzdobu.

Ještě minimálně jeden dům stojí ve městě za povšimnutí. Říká se mu Černý dům a nachází se přibližně uprostřed spodní strany Karlova náměstí. V roce 1637 ho nechal měšťan Jan Rábl přestavět a jeho čelní stěnu opatřil figurálními sgrafity. V horní části představují lidské ctnosti: Víru, Lásku, Naději, Spravedlnost, Rozum a Slávu. Pod nimi jsou zobrazeny lovecké výjevy a římští císaři Vespasián a Titus. Také v tomto případě byla po určitou dobu sgrafita zabílena. Zajímavý je též portál tesaný z jemného pískovce.

O kousek dál a výš se nachází Martinské náměstí a na něm římskokatolický kostel sv. Martina z Tours  se 75 metrů vysokou Městskou věží. Ta je pozoruhodná mimo jiné rozměry svých věžních hodin, které se řadí na první místo na evropském kontinentě.

Je tady tolik krásných míst, že bych se skoro nezmínil o jméně uvedeném v nadpisu. Třebíč totiž pamatuje první platonické lásky Vítězslava Nezvala i jeho první pokusy o verše. Budoucí básník zde v letech 1911 – 1919 navštěvoval gymnázium. A o večerech střídavě otevíral své srdce poezii i lásce, na zámku či náměstí. Chvíle zde strávené i obraz města zachytil později ve své prozaické i básnické tvorbě.

Nakreslit si svého smajlíka v Třebíči, na to by poutník neměl zapomenout. Kdysi dávno to samé učinil kronikář či pisatel pamětní knihy místního cechu soukenického. A jelikož se to událo v roce 1629, mohlo by se jednat o nejstarší smajlík u nás. Samozřejmě jenom do té doby než se objeví jiný nebo někdo zpochybní tuto teorii, se kterou přišli v třebíčském archivu. Ve zmíněné knize lze objevit písmo velmi zdobené a zajímavé je například bříško číslice „6“ nebo písmeno „O“, kam autor vmaloval smějící se obličej. Zda se jednalo o první emotikon vyjadřující nějaký pocit nebo tím pisatel jenom zpestřil text, se již asi nedozvíme.