Svatý Valentýn a víla Pavlínka

Co má ta moje víla dneska asi za lubem, spatřit svatého Valentýna za dubem? Možná si bude jenom hrát, jako již v minulosti tolikrát.

Je to sice bytost již dospělá,

v zimním teple i letním tání,

stále však tichá a nesmělá.

celý svět se před ní sklání.

*

Není daleko, není ani blízko,
kapka rosy na stéblu trávy se třpytí,
není vysoko, není ani nízko,

duše víly je utkaná z jemných nití.
*

Na tváři slza nebo kapka rosy,

osud víle míchá svoje losy.

Čtyřlístek přeci štěstí nosí,

srdce i duše vřele prosí.

*

Nad zem padá chladná rosa,

po té rose chodí víla bosa.

Našlapuje bosa po té ranní rose,

ťapkají do ticha její nohy bosé.

*

Šaty ze svitu měsíce,

z mechu ušité střevíce.

Svou hebkou nožkou bosou,

vchází do mých snů tou rosou.

*

Od vodní hladiny svěží vánek,

načechrává trávu u studánek.

Vánek, co neruší Pavlínce spánek,

když dopitý je prosecca džbánek.

*

Když tmu nahradí sluneční zář,

noc ztratí svou tajemnou tvář,

Víla se stulí pěkně do klubíčka,

zavře svět blankou očního víčka.

**

Před třemi lety jsem 14. února také něco napsal:

https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=765694