Možná to někdo také znáte. Podivín hromadící prapodivné a nepotřebné věci nebo sběratel zajímavého a užitečného? Čas plyne a místa ubývá. Přímá úměra sběratele a shromažďovatele.
Člověk se obklopuje „důležitými“ věcmi patrně již od pradávna. Možná už i v těch jeskyních se našli lidé, kteří schovávali více „potřebných“ věcí než jiní. Praktické nebo pošetilé chování? Těžko vysvětlitelné nebo dobře pochopitelné konání? Tak to vždy bylo a patrně i bude nadále, že někteří lidé potřebovali k životu jen to nejnutnější a jiní toho museli mít o něco více (nemám na mysli peníze a majetek).
Po letošních Vánocích zase něco přibylo. A tudíž by mělo také něco ubýt. Pokaždé, když koupíme nebo někdo z nás dostane darem něco nového, protože původní věc pomalu dosluhuje nebo se stává nemoderní, tak řešíme ono slavné: „Kam s ním“.
„Ale ono se to jednou může hodit.“ Věta, kterou si řekl určitě někdy ve svém životě každý z nás. „Zatím to dám třeba sem do skříně“, ale zanedlouho se ze „zatím“ stane „navždy“.
„Vyhodit do popelnice nebo rozebrat, roztřídit a uložit jako odpad do správných nádob, nebo…“ přemítám nahlas. Čím déle, tím je mi jasné, že to neudělám. A postupně začínám přemýšlet, kam bych tu starou věc uložil. Co kdyby se někdy hodila. Ale většina skříní a šuplíků je již nacpána k prasknutí hromadou „potřebných a důležitých“ věcí.
„Ať tě ani nenapadne,“ ozývá se moje žena, která v takových chvílích umí číst mé myšlenky. Odnáším koš do popelnice a trápím se. Těžko se loučím. Co když to jednou budu potřebovat? Co když se to jednou bude opravdu hodit. Argument, že to nemá hodnotu, také neberu. Co když jednou tato jedinečná a nenahraditelná věc bude mít opět svou cenu?
Sběratelství nebo nemoc? Nejsem v tom ale sám. Podle jisté statistiky postihuje shromažďování věcí až 5 % lidské populace. Říkáte, že bych se měl jít léčit? Nic netušící jsem nastoupil k ambulantní léčbě před 29 lety, když jsem řekl své ANO. Má „doktorka“ to má pod kontrolou. Moudrá žena, kterou moje manželka je, totiž ví, co muž opravdu potřebuje. A protože je moudrá vytvoří mu pro to podmínky, a dokonce mě občas podporuje. Ale když se začne nebezpečně zmenšovat náš životní prostor, tak zasáhne. Sice to bolí, ale asi to tak má být.
