Prohlížím si tu neskutečnou krásu kolem sebe. Tiské stěny. Procházka malebnými skalními zákoutími se stává nepřetržitým sledem zajímavých objevů i neskutečných zážitků, které není jednoduché popsat. Přesto se o to pokusím.
Severně od obce Tisá, nedaleko Děčína, se tyčí výrazná skalní hradba. Z vesnice každý s obdivem vzhlíží k magickým skalám nahoře v nebesích. Někdo by sice mohl říct, že to není úplně na nebesích, ale o kousek níž. Nevadí. Určitě je na co koukat. Tiské stěny patří do chráněné krajinné oblasti CHKO Labské pískovce a představují nejzápadnější výběžek pískovcové tabule vzniklé asi před devadesáti miliony let v křídovém období druhohor.
Mohutná a zdánlivě neprostupná hradba stěn dlouhá jeden kilometr dosahuje výšky až 70 metrů. Za těmito skalami, jejichž vrcholky se nachází v nadmořské výšce 613 metrů, se před návštěvníkem, jako mávnutím kouzelného proutku, objeví unikátní labyrint zajímavých skalních věží a jehel, doplněný neskutečně tvarovanými skalními bránami, puklinami i okny. Člověk se tady prochází po užších křivolakých pěšinkách i širších cestách či menších pustých náměstíčkách, zkoumá pukliny, průchody, průlezy i tunýlky a pozoruje členitý povrch skal, jejichž zbarvení se s přibývajícím denním časem, putujícím sluncem a stínem neuvěřitelně proměňuje. A mění se i tvar, byť nepatrně a při běžném pohledu to člověk nepostřehne. Příroda totiž své výtvory buduje opačně, na rozdíl od lidí. Ne od základů, ale ze shora. Voda, vítr, změny teplot, to vše způsobuje, že jsou zdejší skalní útvary stále dotvářené.
Myslím, že není složité najít Genius loci tohoto mísa. Kdo Tiské stěny jednou navštíví, určitě se bude chtít někdy vrátit. A to ani nemusí umět pojmenovat důvod, kvůli kterému tak činí. V hlavní turistické sezóně tady však bývá hodně lidiček a člověk tudíž těžko hledá klidnou krajinu s tichou tváří. I přesto si myslím, že je dobré skalní město spatřit na vlastní oči. Jsou místa, která se jednoduše popsat nedají. Pouze bych doporučoval návštěvu v termínu, který neláká nadměrné množství lidí. Jestli však takový existuje? Turistický ruch zde totiž čile vzkvétá, rok od roku.
Dříve tomu tak ale nebylo. Ještě poměrně nedávno se jednalo o oblast pro místní lidi těžko prostupnou a zdejší skalní bludiště bylo opředeno množstvím pověstí a mýtů, kvůli kterým se do těchto míst báli obyčejní lidé vstoupit. Na rozdíl od lapků a těch, co potřebovali sebe nebo něco ukrýt. Ale také pro ně zde nebylo vždy bezpečno. Jednu ze známějších pověstí si zdejší vyprávěli jako varování před zlými skřítky. Pojednávala o šlechtici jménem Charles Louis Leduquin, který za Francouzské revoluce uprchl z rodné Francie a náhodou dorazil do Tiských stěn. Zde zakopal mezi skalami velký rodinný poklad. Když se však pro něj později vrátil, nemohl ho najít a tak v labyrintu skal bloudil několik let, až se z toho pomátl. Kde se jeho zlato nachází, vědí jenom skalní trpaslíci, kteří ho dodnes střeží. Jsou totiž strážci místních pokladů ať již přírodních nebo lidmi nashromážděných. Žili tady po dlouhou dobu spokojeně. Přátelili se s lidmi a ukazovali jim drahokamy, vzácné kovy i další bohatství. Avšak časem poznali, že mnoho lidí je záludných, chamtivých, lakotných i závistivých. Raději se proto rozhodli poklady pořádně ukrýt. Dobrým lidem však nadále pomáhali, ale zlí se již dočkali od nich spravedlivého potrestání. Dlouho je však již nikdo neviděl, ani já při nedávné návštěvě Tiských stěn. Tak je možné, že malým obyvatelům došla s lidmi trpělivost a rozhodli se skalky opustit. Odsun, útěk, vyhnání či dobrovolný odchod? Já ale věřím, že tady zůstali dodnes, jenom usoudili, že si lidé nezaslouží je vidět. V myšlení lidí není zatím pro ně místo.
Skalní vábení Tiských stěn se začalo projevovat v průběhu 18. století. Tato divoká a tajemná krajina přitahovala první poutníky, básníky, malíře i vědce, kteří s obdivem pozorovali zdejší přírodní bohatství. Postupně se začala rozvíjet turistika jako nový způsob trávení volného času. Místní zpočátku hleděli s nedůvěrou na podivné počínání ještě podivnějších lidí, kteří vstupovali beze strachu do zakletých skal. Avšak brzy pochopili, že se jim rýsuje nový způsob obživy a začali stavět hostince, stánky, budovat stezky, turistické značení a osazovat zábradlí na nebezpečnějších místech. A stávali se z nich také průvodci. Cesty ve stávající podobě jsou tady asi sto let a v roce 1996 byly Tiské stěny prohlášeny Přírodní památkou.
Když se návštěvník rozhodne objevovat toto nádherné místo, kde se občas člověku tají dech, nabízí se mu dva okruhy. Začít toulky je možné buď u restaurace Turistická chata, nebo u vstupního areálu nad obcí Tisá. Skoro přímá, červeně značená turistická cesta, vede po hřebeni skal, odkud jsou úžasné výhledy na blízké okolí, do vnitrozemí i na Krušné hory. Zpátky na výchozí místo je možné se vydat po trase naučné stezky NS Tiské stěny. A právě tady člověk zjistí, že poklady v Tiských stěnách je možné najít i v dnešní době. Stačí se pořádně dívat a hlavně nespěchat. Jedná se totiž o místo, které není radno proběhnout. Kdykoliv se člověk zastaví, tak se může kochat a objevovat krásu i tam, kde by ji nečekal. Skutečné místo má svůj význam, který každý poutník nějak pociťuje. A není důležité, že to třeba neumí dobře vyjádřit slovy. Stačí, že ho to naplňuje.
Rozmanitost skalních forem je úchvatná. A jestli má člověk navíc dobrou představivost a k tomu přidá trochu snění, tak se mu patrně návštěva tohoto místa protáhne. Co skála, to nějaké podobenství, každé skalisko připomíná něco jiného. A tak se není co divit, že si lidé neuvěřitelné tvary skalních monumentů pojmenovali. Potkat tady můžete Slona, Želvu, Tančícího medvěda, Krokodýla, Velrybu, Herkula a jeho sloupy, Sťatého majora, Tlustého starostu, Hubeného doktora, Mumii, Napoleonovu botu a mnoho dalších zajímavých skalních útvarů a soch, pro které si většinou každý vytvoří vlastní název podle toho, jak to právě vidí a odkud se dívá. Naučná stezka procházející touto úžasnou přírodní galerií má sedm zastávek věnovaných převážně geologii území. Skály se dělí na dvě části. Velké stěny mají šestapadesát označených skalních útvarů a Malé stěny devatenáct. Všechny jsou označeny čísly, která lze vyhledat v plánku.
Zdálky se skalní hradba jeví jako kompaktní, ale když se člověk prochází mezi rozervanými skalami, připadá si jako v jiném, magickém světě. Proto si možná také zvolil v roce 2005 režisér Andrew Adamson oblast kolem Tisé pro některé záběry novozélandského filmu Letopisy Narnie - Lev, čarodějnice a skříň. Díky tomu se Tiské stěny dostaly do povědomí mnoha miliónům lidí, aniž možná tuší, kde se toto kouzelné místo nachází. Natáčely se zde třeba scény, kdy bílá čarodějnice přikryla celou říši sněhem a zakázala slavit Vánoce. Nebo například Lucinka z tohoto filmového příběhu navštívila jeskyni fauna Tumnuse. My jsme při naší návštěvě zkoušeli hledat, kde přesně se natáčelo, ale není to vůbec jednoduché. Dvojrozměrný a trochu upravený svět stříbrného plátna zkrátka málokdy odpovídá realitě, zvlášť když se jedná o jiné roční období.
Tisá a okolí se ale objevila i v jiných filmech. Již v roce 1955 režisér Jiří Sequens st. tady natočil záběry pro dobrodružný film „Větrná hora“ a ten samý režisér se do těchto kouzelných míst vrátil v roce 1986 při natáčení scén k filmu „Dva na koni, jeden na oslu“. Filmařů zde bylo samozřejmě více a stále se vracejí.
Tiské stěny se rozkládají na jihozápadním okraji Labských pískovců a cesta do romantické země na česko-německé hranici je jednoduchá. Z Ústí nad Labem sem vede silnice E528, napojující se na E 13 z Teplic do Děčína. V obci Libouchec je potřeba odbočit do kopce směr Tisá. Z druhé strany, od Děčína, je možné přijet směrem na Sněžník. Základní vstupné do skal činí 30 Kč, děti, studenti a důchodci to mají za polovic. Podrobnější informace se nacházejí na internetu:http://www.skalytisa.cz/ nebo www.tisa.cz.
Je zajímavé, že například skalní útvary v řecké Meteoře byly již v roce 1988 zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO a jezdí je obdivovat lidé z celého světa. Ale Tiské stěny zatím úplně objeveny nebyly. Možná je to pro nás dobře. Skály a kláštery v Meteoře jsou určitě úžasné, navštívil jsem je před lety, ale zabloudit se tam nedá, na rozdíl od kouzelné krajiny okolo Tisé.
Na závěr ještě jedna rada nebo raději doporučení, jelikož tak moudrý se necítím, abych mohl radit. Při našich toulkách touto zajímavou krajinou jsme vyhledali nocleh v kempu „Pod císařem“. Příjemný, rozumný, obyčejný, přesně takový, jaký jsme hledali. Je tam však jedno velké plus. No, jak pro koho. Žádný mobilní operátor nemá v areálu telefonní signál. Pro případ nouze nebo pro závislé je ale k dispozici v restauraci WiFi připojení.
