Patronem 13. ročníku Literární soutěže Krajské knihovny Karlovy Vary byla úžasná spisovatelka Irena Dousková. Já měl to štěstí, že jsem mohl být přítomen. Moji soutěžní povídku "Spisovatel" vybrali mezi desítku nejlepších.
29. únor je sám o sobě zajímavým datem. Já si tento den budu pamatovat především z jiného důvodu. Prožil jsem krásný podvečer v Krajské knihovny Karlovy Vary. Příjemné povídání a zajímavá hudba.
Paní Dousková nám podepsala tři její knížky, které jsme měli doma. Čtvrtou, s názvem Rakvičky, jsem dostal jako odměnu za účast v soutěži.
A také jsem si odnesl Almanach se svojí povídkou. Kdyby si ji chtěl někdo přečíst, zde je možnost:
***
První povídky se Jakub pokoušel psát již během studií. A psaní mu vydrželo dodnes. S větším či menším úspěchem mu knihy vydávali a lidé je četli. Neustále psal a psal, také o ženách, ale tu pravou si ve skutečném životě zatím nenašel.
A tak byl často doma sám. Stejně jako dnes.
*
„Co tu děláte?“ zeptal se roztřeseným hlasem, když se v noci vzbudil a spatřil u postele neznámou slečnu.
„Jmenuji se Jolana a vypadá to, že jsem vás vylekala,“ odvětila neznámá.
„Kde jste se tu vzala?“ pokračoval vyděšeně Jakub a zkoušel se štípnout do ruky.
„Ale já nejsem vaše halucinace ani sen.“
Jakub zakroutil hlavou a posadil se na posteli. Rozsvítil lampičku na nočním stolku a snažil se uvažovat. Občas míval v noci dámské návštěvy, ale Jolanu vidí poprvé. A především nemohl pochopit, jak by se dostala bez jeho vědomí do bytu.
V podivném dvojsvětlí, jež tvořila lampička a měsíční svit, pronikající jen stěží skrz zatažené závěsy, pozoroval její tvář, která měla neobyčejně zajímavý výraz.
„Co chcete?“, odhodlal se nakonec zeptat. To už se netřásl jenom jeho hlas, ale celé tělo.
„Vypadá to, že si mě asi nepamatujete, pane spisovateli.“
Bedlivým pohledem se znovu zaměřil na její obličej. Mozek pracoval naplno. Protřel si ještě jednou unavené oči a zkoušel vzpomínat. Ale ač se snažil sebevíc, nakonec zavrtěl hlavou. Potřeboval by ještě nějaký čas, než se mu do mysli ovládané odcházejícím spánkem, vkradou první myšlenky.
„Ne, nepamatuji,“ zmohl se na stručné konstatování.
„Jmenuji se Jolana a vy jste mě stvořil.“
„Ale to je nesmysl! To nemyslíte vážně!“ Jakub vytřeštil oči a začal vzpomínat na své minulé dámské známosti. Že by měl dceru a dozvěděl se o tom, až dnes? Co po něm asi bude chtít? Peníze, uznání otcovství. V hlavě se mu roztáčely myšlenky jak na kolotoči, ale jeho rozum je nezvládal třídit a zpracovat.
Ticho i jeho úvahy přerušila Jolana: „Jsem hrdinkou jednoho vašeho románu.“
„Hrdinka mého románu?“ zakroutil nechápavě hlavou.
„Už je tomu více, jak dvacet let, co jsem přišla na svět. Moc dobře si to pamatuji. Bylo to na páté stránce knihy. Na dalších listech románu jsem prožila moc krásné věci včetně lásky, radosti a štěstí. Ale pak přišlo pro mně něco nepochopitelného.“ Jolana ztišila hlas a skoro šeptem dodala: „Zabil jste mě.“
Jakub sebou škubnul a na těle ucítil zvláštní mrazení. Zalapal po dechu a zakoktal: „Co…cože jsem vás….zabil? Vážně?“
„Ano. Na poslední stránce, v posledním odstavci, v poslední větě vaší knihy. Ale to vy si patrně již nepamatujete,“ vzdychla zhluboka a slza jí začala zlehka stékat po tváři, než dopadla na studenou zem.
„Tak se nezlobte a berte to trochu s nadhledem. Já si opravdu nevzpomínám na všechny své literární postavy,“ odvětil s rozpačitým výrazem ve tváři.
„Já se nezlobím, jenom nechápu, proč jsem byla jediná. Ostatní, nejenom v této knize, ale během celé vaší dosavadní rozsáhlé tvorby, ostatní vždy přežili. Jenom já!“ dodala sice zklamaně, ale důrazně.
„To byl prostě tehdy asi takový literární záměr.“
„Asi…literární záměr? Nebo snad omyl, který trvá již dvacet let.“
„Věřte mi slečno, dnes to moc nechápu. Patrně to nebyl úplně dobrý konec, a už vůbec ne úspěšný román,“ snažil se to Jakub nějak vysvětlit, ale mluvilo se mu docela těžko.
„To určitě ne.“ řekla Jolana. „Sice psaní románů nerozumím, ale zabít hlavní postavu na konci knížky? Proč jste mi nedal šanci pokračovat v dalším románu či povídce? Co naděje? Na tu jste zapomněl?“
„Asi jsem tenkrát považoval úmrtí za důležitou součást děje té knihy. Ale stále nechápu, co po mě chcete?“ dodal nervózně. Rozhovor ho již přestával bavit, ale tušil, že má z něčeho strach. Nechápal, co se s ním děje. Chtěl pohlédnout na hodinky, ale v tom se venku na kostele ozvalo půlnoční odbíjení.
„Ani jste po dopsání románu neprojevil žádnou lítost. O postavu víc či míň. Vůbec jste se nestyděl za to, co se stalo, za sebe ani za autora knihy. Patrně si ve své spisovatelské hlavě nedokážete představit, jak jsem se tehdy cítila. Nebo Vám to bylo jedno? A mě nezbylo, než se s tím smířit. Ale to už je dávno. Jak se jmenuji, jsem vám řekla. Nyní bych se chtěla pochlubit s tím, co dělám.“ Zdvihla oči a posunula dopředu levou ruku, kterou doposud skrývala za zády.
„Co to držíte v ruce?“ nejistě se zeptal Jakub. Srdce se mu prudce rozbušilo.
„Knihu. Ale ne od vás. Je to moje knižní prvotina. Začala jsem totiž také psát. Děj pojednává o spisovateli Jakubovi.“ řekla.
„Chybí mi tam dopsat poslední stránka, poslední odstavec, poslední věta. A už vím, co tam bude,“ řekla potichu.
Sklopila hlavu a zhasla lampičku.
***
***
Před pěti lety jsem také něco napsal a dokonce se porotě povídka líbila a bylo z toho třetí místo:
Diplomová práce: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655
*
A v době následující jsem ještě několikrát pokusil napsat povídku nebo něco, co by se tomu mělo podobat:
Běžecká zpověď: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548329
Návštěva zubní ordinace: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474081
Adventní procházka: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473649
Jeden letní den jako pohádce: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473642
Oslava narozenin: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473645
Životní moudro nebo jenom jeden obyčejný den v životě Jolany: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=488825
