Radbuza a hoši od bobří řeky

Hoši už asi ne, spíše pánové. Ale bobrů je tam více než dost, alespoň to lze usuzovat podle ohlodaných a také někdy do vody spadlých stromů.

Radbuza je klidná řeka s množstvím starších jezů, které nejsou včetně svého okolí moc udržovány. Ideální prostředí pro bobra, kterého jsme patrně zahlédli, ale vícekrát jsme viděli vydru nebo ondatru či nutrii. Nejsem takový znalec a ve vodě to také není jednoduché poznat.

Ale zpět k tomu zvířátku s hustou srstí, zuby a placatým ocasem. Říká se, že bobr do naší přírody patří, jelikož jeho funkcí je údržba zeleně a též zadržování vody v krajině. Ochránci zvířat jásají, správci vodních toků už tolik nadšení nejsou. Když jsme viděli množství obobrovaných stromů a vybaveni informací, že bobr kácí tak, aby mu to padlo vždycky do vody, tak jsme se občas rozhlíželi, zda se nechystá nějaký stromeček spadnout rovnou na nás.

Fauna na této řece je opravdu pestrá. Srnky několikrát zavítaly na břeh, okolo kterého jsme se plavili. Překvapivě na nás koukaly, jako by ještě člověka neviděly. Hned třikrát jsme spatřili létající drahokam. Alespoň si myslím, že ten kouzelně zbarvený ptáček s modrým hřbetem, temenem i křídly byl ledňáček.

Po deštivém pátečním dni nám nakonec dalo odpoledne sluníčko povel k vyplutí. Jako startovní bod jsme si vybrali Horšovský Týn, kde jsme předtím zašli do infocentra, abychom se dozvěděli, že se tato řeka nejezdí. Vybaveni tedy potřebnými informacemi, nasedáme u mostu a vydáváme se na první část plavby.

Úsek od Horšovského Týna do Staňkova měří 12 km, a to je tak akorát na pozdní odpoledne. Voda tady totiž v létě moc neteče, ale vypadá to, že jí bude naštěstí tak akorát, abychom nemuseli táhnout loď za sebou na provázku. Cestou jsou i nějaké jezy, které musíme překonávat jinak než splouváním, jelikož je tam většinou méně než málo vody. Naopak pod splavem se nachází více než dostatek ostrých kamenů, což nám trochu znepříjemňuje přetahování lodi.

První dojem je tudíž trochu smíšený. Ale brzy měním názor. Radbuza je hodná, a především tuze krásná řeka, která klidně protéká meandry mezi poli i stromy. Nehlučná, skoro bez známek civilizace. U některých jezů jsou starší mlýny, jinde novější malé elektrárny. V těchto případech jejich náhody odvádějí z hlavního toku již tak málo vody a nám se rozplývají krásné sny o tom, jak se budeme plavit na rozbouřených vlnách.

Břehy jsou vysoké, občas zajímavě zpevněné kořeny mohutných stromů. Okolí u jezů většinou není upravené či vybetonované, a tudíž nás čeká vysoká tráva, kopřivy či keře.

Čas od času je romantická řeka přehrazena částečně nebo zcela spadlým stromem. Některé musíme přelézat, jiné zkoušíme podplavat. V tu chvíli si člověk vždy vzpomene na známou scénu z filmu Svatební cesta do Jiljí s Josefem Abrhámem a Libuší Šafránkovou.

Sobotní ráno se na nás lehce mračí, ale to nám nemůže pokazit dobrou snídani na náměstí ve Staňkově.

Dnešní část plavby měla být nejdelší, ale jak už to bývá, vodák míní, Radbuza mění. Nakonec jsme dopluli pouze do Stodu, což je nějakých 18 km. Četl jsem někde, že se jedná o jeden z nejhezčích úseků, kde řeka teče širokým údolím mezi loukami. Já však myslím, že kouzlem oplývá celá Radbuza. Je na ní úžasný klid, kterému napomáhají vysoké břehy i baldachýny olší.

Voda opět moc neteče, ale spěch vodákovi není nic platný. Alespoň se můžeme pořádně kochat řekou i okolní krajinou a vnímat všudypřítomnou krásu. Činíme tak po částech, celý den, abychom ty částice večer spojili u piva v jeden krásný celek.

Nuda rozhodně není. Kousek před jezem Holýšov zastavujeme, abychom popřáli jednomu oslavenci. Příjemná přestávka, dobří lidé i hudba na přání. Ani se nám nechce odjíždět.

K jezu je to jenom kousek a hned za ním další oslavenci. I tady jsme se chvíli zdrželi. Opět bylo o čem povídat, dostali jsme též ochutnat něco dobrého na zub. Také zdejší človíčkové nás lákali, abychom zůstali do večera, ale volání Radbuzy bylo silnější.

Kousek za Hamerským mlýnem a jezem obdivujeme jednu zajímavou skalku, které dali název Hradecká skála. Trochu je tady řeka užší a tak se chvíli plavíme nečekanou rychlostí.

Na jiných řekách člověk na „olej“ nadává. Zde jsme za něj rádi, jelikož je pořád lepší variantou než koryto bez vody. Kousek složitější se nám to jeví, když začne foukat vítr a voda teče proti nám.

Radbuza, to je mimo jiné řeka tajemných lesklých vodních zrcadel, v nichž se odráží okolní stromy i mosty. Kouzelná podívaná.

*

Nedělní ráno je slunečné a my vyplouváme ze Stodu na náš poslední úsek. Čeká nás rovnější místa i zajímavé meandry.

To už se ale před námi objevuje první jez, který se jmenuje Pančava a nelze ho přehlédnout. Nejde tak ani o vlastní vodní dílo, jako o zajímavý osamělý kamenný pilíř vystupující z vody. Je to pozůstatek místní uhelné železnice z přelomu 18. a 19. století. Žulový pilíř je sám o sobě zajímavý, ale to, co se nachází na něm je důvodem, proč sem lidé jezdí z široka i daleka a cvakají fotoaparáty. Na vrcholku monumentálního pilíře je totiž postavený dřevěný trampský srub.

Jez je samozřejmě nesjízdný a obdobně to vypadá pod ním. Za většího stavu vody si může člověk užívat menších zajímavých peřejích, ale dnes střídavě nasedáme i vystupujeme z lodi. Ale přeci jenom nějakou tu vlnku si užíváme.

Po proudu řeky míříme dál a všechnu tu krásu kolem nás. Nejprve míjíme vlevo Chotěšov, abychom se posléze ocitli v historickém městě Dobřany. Zastavujeme až u druhého zdejšího mostu, jelikož je o poznání krásnější než ten první. Tento tříobloukový středověký gotický most pochází patrně z poloviny 16. století (někde se uvádí i dřívější doba) a do současné barokní podoby s omítnutými boky byl přestavěný o dvě století později.

V Dobřanech jsme se zašli podívat na krásné náměstí a okolní domečky. V pivovaru Modrá hvězda jsme si dali polévku a pivo, ale byli jsme trochu zklamáni ze zdejší obsluhy. O to více jsme si užili návštěvy nedaleké cukrárny a kavárny U kaple. Příjemná paní, úžasné dortíky a chutná káva. Co může chtít člověk více.

Další zajímavostí, možná i kuriozitou Radbuzy jsou desítky rybářů posedávajících na břehu. Občas se naše plavba podobá slalomu, při kterém nejsme daleko ke kolizi s rybářským vlascem. Patrně se jedná o velice úrodnou řeku na ryby. 

Naši letošní plavbu po Radbuze končíme kousek před vodní nádrží České údolí, která je jedinou přehradní nádrží na Radbuze. Celkem jsme za dva a kousek dne zvládli ujet 52 kilometrů, což není vůbec špatné na tom oleji. Po cestě jsme museli překonat okolo dvaceti jezů a pouze jeden stupeň nám voda dovolila splout.

Opravdu jsme si plavbu užili. Radbudova řeku nám každou chvíli nabídla něco ze svých zásob kouzel. Podle jedné pověsti byl Radbud vodník, ale toho jsme tam nepotkali. Tak tam budeme muset ještě jednou.