Potkali se u Mělníka ... Labe nebo Vltava?

Z mělnické vyhlídky na zámecké terase je vidět památná hora Říp, za dobré viditelnosti České středohoří, ale především místo, kde končí svou pouť a zaniká největší česká řeka.

Pohled od mělnického zámku nebo na město Mělník patří k nejznámějším krajinným vyhlídkám Čech. Svou měrou k tomu přispěl i nejproslulejší soutok řek u nás, místo, kde se potkává Labe a Vltava. Scenérie, kterou zná dobře každý. No dobře? Ono je potřeba si neplést vodu. Výborně je vidět soutok Labe a plavebního kanálu Vltavy, jejíž hlavní tok je mírně schovaný a člověk se musí naklánět. Do řeky Labe se tedy nejprve vlévá Vltava, teprve potom se připojuje Vraňansko - hořínský kanál a úplně nakonec přitéká na okraji města z pravé strany říčka Pšovka.

Majestátní Mělník vznešeně trůní nad údolím a možná se ptá stejně jako já: „Proč Labe a ne Vltava?“ Známá otázka, která napadne skoro každého, kdo si soutok těchto řek prohlíží. Proč pokračuje dál Labe, když je Vltava v tomto místě nejen znatelně širší, ale přivádí až o třetinu více vody?

Vltava je také delší, měří 433 kilometrů (Labe po soutok pouze 255 km) a odvodňuje i větší území. Místo jejího zrození se nachází v pohraničním pásmu Šumavy v nadmořské výšce 1.172 metrů. Životodárnou tekutinu prýštící ze země zde ale člověk neuvidí. Uvedený pramen je totiž jen symbolický, voda je do kamenné studánky svedena dřevěným potrubím. Skutečných pramenů je samozřejmě více a nacházejí se vysoko v nepřístupném terénu jihovýchodního svahu Černé hory. Podle patrně nejstaršího záznamu, který zapsali roku 872 franští mniši, se řeka nazývala Fuldaha, později je uváděno Wultha. V roce 1125 je napsáno v Kosmově kronice Wlitaua. Slovo „wilth“ by mělo být markomanské označení pro divoký, dravý a slovo „alwa“ značí vodu, proud či řeku. Otázkou však je, jak moc dobře Markomané sídlící v České kotlině v prvních stoletích našeho letopočtu řeku Vltavu znali.

Labe je v češtině středního rodu, a tudíž je to jedna z mála řek, jejíž název není ženského rodu. Labe se tím vymyká, alespoň v českém jazyce. Proč, to nevím. Nejznámějšími přítoky (samé ženské) jsou Vltava, Úpa, Metuje, Orlice, Cidlina, Jizera, Ohře, Bílina, Ploučnice či Kamenice. Voda, dárkyně života, je také rodu ženského. Nebo třeba již v dávné minulosti keltská ženská vodní božstva měla zpravidla podobu krásných žen, které se vyznačovaly většinou dobrou povahou. Název řeky Labe patrně pochází z doby, kdy okolo jejího toku sídlili Keltové a nazývali ji Elb. Jméno by však také mohlo vycházet z pojmu Albis či Alby, což by mělo mít význam bílý, čistý nebo světlý.

Někteří odborníci pokračování Labe a nikoliv Vltavy vysvětlují tím, že okolí Labe v úseku nad soutokem (dnes Polabí) patřilo k úrodným oblastem Čech, které byly také nejdříve osídleny. Naproti tomu Vltava je z valné části zakleslá do údolí či dokonce obklopená kaňony a v dobách, kdy se utvářela zeměpisná jména, byla špatně přístupná a tím logicky méně známá. Lidé se kolem řeky prodírali houštinami i pralesem, brodili se přes potoky a říčky a překonávali bažiny. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že nejvýznamnější české město vzniklo u brodu právě přes Vltavu.

Všichni asi vědí, že Vltava má na rozdíl od Labe svou symfonickou báseň, která je součástí Smetanova cyklu „Má vlast“. A Labe? Vše „musel zachránit“ Jaroslav Vrchlický svou básní „Pozdrav Labi“ v básnické sbírce s „nezvyklým“ názvem „Má vlast“:

Budiž bouřným pozdraveno plesem,

proudné Labe, zlatá žílo Čech,
ať se vineš hvozdy, skalin tesem,
nivou žírnou, přes brunátný mech,
budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny
šumí bájí a pohádek plny
kolem hradů, vesnic, samot, měst;
ať již v olších modrým kmitneš okem,
ať se nivou valíš burným tokem,
kraje šperk jsi a zrcadlo hvězd!

Jako obři mlžní zakuklenci
kolébku tvou střeží kol a kol
v malebném svých vzepjatých štítů věnci,
pochmurný kde dumá Sedmidol.
Tamo sbíráš vírné vody slapy,
v nichž kdy slunce zlatý hrot svůj stápí,
tančí duhy květným hávem niv,
kapky tvé jsou slzy Krakonoše,
v trávu rozsypané perlí koše
z jeho ořů větrem vzdutých hřív!

Letem orla v plesném tanci plyneš
středem sosen, vážných borovic,
jak sen země chaty tiché mineš,
prahy jejich líbáš stříbrem kštic.
Hory posledním jak ve pozdravu
níží se a mizí ve dálavu,
lučin smaragd kypí se všech stran;
nových zřídel vlna k tobě chvátá,
na břehu co klasů tříseň zlatá
vlní se jak žírný oceán!

Báje rajský pták svá rozpjal křídla,
šumné, drahé Labe, nad tebou;
otců zkazka svatá tvoje zřídla
světila své krásy velebou!
Svatý odkaz, duma tvoje zněla,
Truta dlaň když rozpřáhla se smělá
s mlatem proti sani běsící.
Ó kéž vln tvých šlehne píseň juná,
věštíc vítězství co zlatá struna
ve nynějších bojů směsici!

Věncem lučin obklopen kde dřímá
Králové Dvůr, noho, pouť svou stav;
úcta s bázní varyto mé jímá,
slova jindy vírná jako splav
teď se tlumí, Bohu žalováno!
Tam kde vlasti drahé slavné ráno
vítal zpěvu Zábojova hlas,
po staletích o drahou řeč matky,
o píď země každou, o zpěv sladký
dlužno vnukům vcházet ve zápas!

Přehluš, Labe, přehluš vln svých hněvem
děsný boj ten, k jihu dál mne nes,
města Dobroslava vlídným zjevem
nad hradby kde střech a věží směs
kyne vážně; tisíc upomínek
v hrudi vře, se splítá v pestrý vínek,
přítomnosti nezkalí je rmut.
Vpravo vlevo kraje luzné krásy ...
Ó jen šumte, šumte, zlaté klasy,
české země zlatý zde jest prut!

Však proč oráč náhle nad svým pluhem
v písni veselé se zastavil?
Na bojišti, ve zápasu tuhém
zlatý zrn déšť z krve se mu lil,
z krve dětí, ztichni, zvěsti stará!
Celá zem proč není dcerou jara?
Kdo ji žene v zášť, kdo sije krev?
Musí pluh na bílé zarýt kosti,
musí vzpomínkou se v minulosti
stavět v hrdle smích a na rtu zpěv?

Dále s Labem spěj a zjasni líce,
rosa vláhy skane na úhor,
by vzplál květem. Šedé Kunětice
již se noří vážně nad obzor!
Ňadro dme se, slza v oku víří!
Ducha, srdce bohatýr, náš Jiří,
všady nechal stopy kroků svých;
o něm pěje vlna a list keře,
nad střechami chat se o něm beře
svatá pověst z časů krásnějších.

Jeho jménem zvučí Poděbrady,
jeho srdcem cítí pozdní vnuk,
v změti bojů, útoků a zrady
v česká srdce každý míří luk,
v české hlavy každý meč se zdvíhá:
Poděbrade, kéž tvůj zjev se míhá
nad námi, ó dej nám věčně pít
české síly, statečnosti kalich!
Ó kéž v bojích děsných, neustálých
jméno tvé nám ochranný je štít!

V zadumání co se ztrácí temně
duch, jímž zmítá divých citů spor,
z dálky duní cos a chví se země,
pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor!
Třesou se v hlubinách se šachty staré,
z nich se valem rojí stíny charé,
jedni v ruce kalich, druzí kříž,
dumy z Kaňku poslední vzdech zmírá,
a noc kvačí křídlem netopýra -
avšak s nocí jitro chvátá blíž!

Tvoje jitro, vlasti, matko drahá,
kdy jen zrosí luhu tvého lem,
kdy na šíji odvěkého vraha
vstoupíš, blesky v očích, andělem?
Naděje, ty lákáš vždy a znova,
v tebe splývá píseň Václavova
a z chat českých roste v jeden proud,
roste z místa, kde padnul sklán bratem,
roste bouří, vichřicí a chvatem:
Ty nám nedáš, nedáš zahynout!

Nechť i záští vlna výše stříká,
mohutněji zní ten duchů zpěv,
v odvet jemu bouří od Mělníka,
z paty Řípu, Karlových kde rév
granát svítí, nové hromné sloky,
Labe, v tvoje zmohutnělé toky,
až se ohlasem jich třese břeh!
Žijem přece, třeba nechť jak ptenci
pod ostřížem, v malebných hor věnci
budem věčně žíti, kde žil Čech!

Když se člověk dívá na řeku Labe, tak si říká, zda teče odněkud nebo někam. Zda je blíž pramen, který představuje minulost nebo moře, které je budoucnost. Proto začali lidé řeky měřit a označovat. Do roku 2008 byla se zmíněným soutokem spojena jedna česká zvláštnost. Z Mělníka totiž „běžela“ kilometráž od nuly na všechny tři strany. V případě Vltavy to bylo v pořádku a také se nic neměnilo. Ale u Labe se posunula nově nula k ústí řeky do Severního moře, odkud má proti proudu stoupající hodnotu. V Mělníku, v místě bývalé nuly, je dnes říční kilometr 838,37.

Dostat se pěšky k soutoku Labe a plavebního kanálu není těžké. Vede tam schůdná cesta od historického zdymadla v Hoříně. Naopak k tomu opravdovému soutoku Labe a Vltavy je to mnohem zajímavější a dobrodružnější. Kdo má loďku, má vyhráno. Ale i pěšky to k úzké špici jde. Jediná rozumná cesta tam vede podél labského břehu. Chvílemi je to náročnější, i když podle vyšlapané pěšiny je vidět, že se tam chodí.

Na dohled z Mělníka se nachází na Vraňansko - hořínském plavebním kanálu zajímavá a krásná technická památka, která stále slouží lodní dopravě. Historické zdymadlo o dvou plavebních komorách vyprojektoval František Sander a do provozu bylo uvedeno v roce 1905.

*

V Mělníku mě také zaujala jejich studna, která je nejširší u nás: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588484