Pohádkový rok

Při cestě do Jeníčkovy Lhoty prošlapal jsem svoje boty, navracel jsem se pozpátku, abych nezmeškal pohádku.

Z oblohy přijíždí velký vůz,

veze pohádku, královnu a krále,

kočí zpívá veselé blues,

vstupte, jste všichni zváni dále.

Svým uměním vytře hostům zrak,

když jim kručí v břiše,

šikovný kuchař Rumburak,

přítomní žasnou tiše.

Nezvyklé chutě ticho drásají,

alžírskou kávu, preso nebo turka,

buňky na jazyku vesele jásají,

když kávičku vaří Sněhurka.

Hosté usedli do křesílek,

den je nádherný a svěží,

na vše dohlíží Křemílek,

a Vochomůrka už také běží.

Brzy přijde k chuti vína sklenka,

vyprahlo lidem v zahradě divů,

z vinařství Jeníček a Mařenka,

žízeň už napíná svou tětivu.

Od rybníka si to zelený mužík šlape,

vodník Čepeček se jmenuje,

ze šosu mu voda maličko kape,

až po páté sklence se však zjevuje.

Kudy tudy vede chodníček,

do kostela či na faru?

Cestu jim ukáže Rákosníček,

do hospody nebo do baru.

Na parketě Čert a Káča,

nejedna dáma to vše sleduje,

tango, kankán nebo čača,

pod hvězdnou oblohou se tancuje.

Za pultem nebo u stolu,

sedí tu všichni pospolu.

Zacinkají skleničky a zazvoní zvonec,

odjíždí Velký vůz, pohádky je konec.