Obříství - rakouský generál Franz von Koller a český skladatel Bedřich Smetana

Obříství je menší obec ležící nedaleko Mělníka v rovinaté polabské krajině. Kdo tudy projíždí, většinou se nezastaví u zdejšího kostela a nezavítá na místní hřbitov, a to je chyba.

Dějství první:

Mnichovo Hradiště se nachází asi padesát kilometrů od obce Obříství. Tudíž by někdo mohl říct, že do povídání o této obci nepatří. Ale vše se vším souvisí, a když ne, tak alespoň něco s něčím. Právě tady se totiž 27. listopadu 1767 narodil František Arnošt Koller. Po absolvování školy vstoupil jako kadet do českého pěšího pluku a brzy se vyznamenal v několika bitvách. Za své zásluhy kromě řádů obdržel i povýšení, až z něho byl polní podmaršálek a první generální pobočník polního maršála knížete Schwarzenberga.

Do Obříství to nevezmu přímo, nýbrž přes město Fontainebleau, které se rozkládá jihovýchodně od Paříže. Na zdejším zámku se totiž 20. dubna 1814 rozloučil Napoleon se svojí gardou a nastoupil cestu na jih. Do vyhnanství na ostrov Elba mu dělali doprovod komisaři spojeneckých mocností: ruský generál hrabě Šuvalov, pruský plukovník Truchsess-Waldburg, britský plukovník Neil-Campbell a již zmíněný rakouský polní podmaršálek baron von Koller. Když baron svůj úkol splnil a vrátil se z ostrova Elba, řešil ještě některé důležité diplomatické úkoly. Roku 1815 musel například odjet do Neapole jako generál - intendant čili místokrál. Po návratu do Čech se stala jeho domovem obec Obříství, jelikož od roku 1817 byl majitelem zdejšího panství i dvoupatrového zámku, na jehož úpravách se následně podílel mimo jiné přístavbou dvou postranních křídel.

Mezitím vypukla v Itálii revoluce, tudíž se tam musel vrátit a obsadit koncem března 1821 Neapol. Svého zdejšího několikaletého pobytu využil k založení archeologické sbírky, jelikož se kromě úřední činnosti zabýval také vykopávkami v městě Herculaneum a v Pompejích, které zasypala roku 79 sopka Vesuv. Některé zajímavé archeologické předměty posílal se svolením neapolského krále domů, do Obříství, kde zřídil na zámku antické muzeum. To sice brzy vešlo do podvědomí milovníků starožitností, ale prostory nebyly veřejnosti přístupné, a tak lze jen těžko říct, jaké měl záměry s téměř deseti tisíci exempláři. Kompletní sbírku však sám osobně patrně neviděl, jelikož v Neapoli zemřel ve věku 59 let. Tato pozoruhodná památka se bohužel do dnešních dnů nezachovala. Vdova ji z finančních důvodů nabídla k odkoupení muzeu v Praze, které však neprojevilo zájem, tak nakonec většinu odprodala pruskému králi Bedřichu Vilému III. Menší část sbírky putovala do Záhřebu a mezi známé.

V Obříství ale přece jedna unikátní památka na barona zůstala. Je potřeba se za ní vydat na místní hřbitov, kde konec hlavní cesty zdobí dva metry vysoký hřbitovní kříž. Materiálem pro jeho zhotovení byla láva pocházející z proslulé sopky Vesuv. Baron František Koller ho nechal udělat během své archeologické cesty v roce 1826. Nedlouho poté, 23. července 1826 v Neapoli zemřel.

Na zadní straně kříže je již místy špatně čitelný nápis:  „Tento kříž z lávy Vesuvu pochází od Neapole roku 1826 zemřelého c.k. podmaršálka Františka barona z Kollerů, tehdejšího majitele panství v Obříství.“

Z lávy je zhotoven pouze vlastní kříž a skalisko, na němž stojí. Podstavec pod nimi je už z pískovce časem zčernalého. Kříž byl do Obříství dopraven z Neapole ještě roku 1826 spolu s nabalzamovanými tělesnými pozůstatky barona Kollera, kterého slavnostně pohřbili v kryptě pod presbytářem farního kostela sv. Jana Křtitele. Byla to tenkrát velká událost v obci Obříství, jelikož sem zavítalo více jak deset tisíc lidí. Kříž z lávy byl instalován a posvěcen na místním hřbitově až v roce 1870. Jedná se o vzácnost, která se jen tak někde nespatří.

Generál František baron Koller byl nadaný a udatný důstojník a diplomat, který ovládal několik evropských jazyků. Miloval i rozuměl umění a jako ctitelem českých dějin mluvil i psal dobře česky, což v řadách rakouské armády byla velká výjimka.

Dějství druhé:

Zámecký i farní kostel sv. Jana Křtitele stojí v obci Obříství již půl tisíciletí a 54 let leží pod presbytářem kostela zmíněný baron Koller. Nic z toho však Bedřicha Smetanu nezajímá, jelikož může nechat oči pouze na krásné Bettince, kterou si zde 10. července 1860 bere za ženu.

Vše ale začalo o něco dříve. Otec Bedřicha Smetany si pronajal v roce 1844 jako sládek zdejší panský pivovar. Brzy se mu však přestalo dařit a tak musel pivovar opustit a nakonec odešel roku 1852 i z obce. S Obřístvím byly tedy patrně v jejich rodině spojeny špatné vzpomínky, navíc byl s tímto nezdarem spojován jistý František Ferdinand, ředitel místního panství.

Mladý Bedřich Smetana to patrně tak nevnímal, jelikož sem často nejezdil. Přišel ale bouřlivý rok 1848 a on se při pražských nepokojích zapojil do bojů na barikádách. Po porážce povstání musel vyhledat úkryt u rodičů v Obříství. Brzy byl však opět v Praze, kde si otevřel na Staroměstském náměstí hudební klavírní školu. Dařilo se mu dobře a tak se 29. srpna 1849 oženil se svou dávnou láskou Kateřinou Otilií Kolářovou, která mu následně porodila čtyři dcery. Bohužel v polovině padesátých let tři z nich zemřely a v roce 1859 umřela Bedřichu Smetanovi i jeho milovaná choť Kateřina. Tyto ztráty nesl velice těžce a útěchu hledal v Novém Městě nad Metují u své maminky i na Lamberku (dnes část Obříství) u svého bratra Karla, který se zde oženil s Albertinou, jednou z dcer již zmíněného Františka Ferdinanda.

Betty či Bettina, další z jeho dcer okouzlila Bedřicha Smetanu při jeho návštěvě Lamberku v červenci roku 1859 natolik, že se do ní ihned zamiloval. Devatenáctiletá, neobyčejně krásná, chytrá i vzdělaná dívka sice takovou lásku k staršímu vdovci s dítětem neopětovala, ale ke svatbě nakonec svolila. Bylo však potřeba mimo jiné dodržet rok smutku, a tak se svatba konala až 10. července 1860 v zámeckém kostele sv. Jana Křtitele v Obříství.

Patrně to nebylo úplně šťastné manželství. O více jak šestnáct let mladší dívka vyrůstala v jiném světě a hudba jí zase až tolik neříkala. Po svatbě měla doma manžela, který se plně a usilovně věnoval pouze hudbě. A také hodně cestoval, přičemž až do roku 1861 působil ve Švédsku. Život Bettiny po boku skladatele tudíž nebyl vůbec jednoduchý, ale ona to snášela statečně a nakonec mu porodila dvě dcery, Zdeňku (1861) a Boženu (1863).

Na podzim 1866 se stal Bedřich Smetana dirigentem Prozatímního divadla v Praze, kde s rodinou trávil převážnou část roku a na Lamberk jezdil jenom v létě. Ale i tady pobýval skladatel většinou pouze několik dní, jelikož měl mnoho práce v Čechách i v zahraničí. Možná také přepracovanost přispěla k tomu, že po roce 1870 se začal zdravotní stav Bedřicha Smetany zhoršovat. Čtyři roky na to ohluchl nejprve na pravé a posléze i na levé ucho. Další nemocí, která je stále pro nedostatek důkazů předmětem diskuzí, byla tehdy označována jako pomatenost, pošetilost či sklerotická psychóza. Ještě před několika lety se uvažovalo také o tom, že zmíněnou chorobou byl syfilis. Nyní však převažuje názor, že se nejednalo o pohlavní nemoc, nýbrž o infekční zánět obličejových kostí.

Jisté je, že měl Bedřich Smetana značné zdravotní problémy a tak v říjnu 1874 rezignoval na veškeré funkce v divadle a také ostatní hudebnická i pedagogická činnost při jeho stavu nepřipadala v úvahu. Zato schopnost skládat hudbu mu zůstala a následující období bylo opravdu tvůrčí. Vznikl například cyklus symfonických básní „Má vlast“ oslavujících krásy i dějiny naší země. Kromě toho vznikly skladby pro klavír, housle či mužské sbory. Nadšeně byla také roku 1876 na své premiéře přijata opera Hubička. Bedřich Smetana se postupně stával v očích české veřejnosti představitelem národní hudby.

Nemoc mu nedovolovala trvale pracovat, tak hledal občas utišení ve svém trápení na Lamberku. Častěji však pobýval u dcery Žofie z prvního manželství, která se provdala do Jabkenic u Mladé Boleslavi. Tam se také Bedřich Smetana o dva roky později definitivně odstěhoval, možná i s rodinou, která však asi nefungovala, jelikož manželé žili již nějakou dobu odděleně.

Na Lamberku pobýval naposledy v srpnu roku 1881 a patrně právě odtud jel do Prahy 12. srpna, když hořelo Národní divadlo. Tato událost byl pro něho zdrcující a nepřidala mu na duševní pohodě. Koncem následujícího roku se jeho zdravotní stav zhoršil a Bedřich Smetana měl problémy s mluvením i čtením, dostavovaly se u něho halucinace i paranoia. Přesto se ještě 18. listopadu 1883 zúčastnil otevření opraveného Národního divadla, kde dávali jeho Libuši. Nemoc však pokračovala a tak ho 22. dubna 1884 převezli do ústavu choromyslných v Praze na Vinohradech v Kateřinské ulici, kde 12. května jeden z našich největších hudebních skladatelů umřel. Pohřben byl o tři dny později na Vyšehradském hřbitově. Slavnostního pohřbu se zúčastnilo mnoho lidí, kteří se následně odebrali do Národního divadla na představení Prodané nevěsty.

*

O narození Bedřicha Smetany jsem již také něco psal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=574289

A o místě skladatelova posledního odpočinku také: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=580304

*

V nedalekém Mělníku mě ještě zaujala jejich studna, která je nejširší u nás: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588484

nebo nejznámější soutok řek u nás: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=594391