Obrázky ze Šumavy - Velký sokolí kámen a jeho menší bratříček

Dnes by šlo, řekli jsme si a vydali se na Grosser i Kleiner Falkenstein, dva výrazné a romantické kopečky s krásnými výhledy v západní části Národního parku Bavorský les.

Z šumavského penzionu Dvorec Nová Hůrka, naší již stabilní základny, vyrážíme na nedalekou zastávku, odkud nás autobus přijíždějící od Železné Rudy veze za lidových dvaadvacet káčé do obce Prášily. Zde je v nadmořské výšce 875 metrů začátek naší dnešní pěší cesty. Moc dlouho se tady nezdržujeme a vycházíme cestou žlutě značenou a to hned do pěkného kopečka. Za první zatáčkou se to naštěstí uklidní a nás čeká rovinka s mírným stoupáním. Tisícimetrovou hranici dosahujeme po půlhodině.

Za dalších třicet minut si prohlížíme informační panel na křižovatce s červenou turistickou cestou. Dozvídáme se, že na rozlehlé okolní planině bývala kdysi dřevařská a zemědělská vesnice Gsenget, kterou založil na jižním svahu Ždánidel roku 1772 hrabě Kinský.

Po druhé světové válce a vysídlení občanů německé národnosti se nové osídlení nekonalo, jelikož byla blízko státní hranice. V roce 1952 vznikl navíc nedaleko vojenský výcvikový prostor Dobrá Voda. Některé objekty byly zbourány, ostatní prázdné domy začaly chátrat, krajina upadla v zapomnění. Dnes lze ještě na některých místech vysledovat stopy po základech objektů.

Následující mírné klesání nás přivádí na hraniční přechod s Německem, který se nachází čtyři a půl kilometru od Prášil. Svůj název Gsenget získal po stejnojmenné osadě. Hraniční přechod je určen pro cyklisty i pěší turisty a otevřen je celoročně.

Přes Prášilský potok pokračujeme na německé straně do mírného kopce po Gunthersteig. Na nedalekém rozcestí Brennet se dáváme doprava na evropskou dálkovou cestu E6. Jdeme lesem, který občas naruší menší mýtina.

Na jedné z nich se rozhoduje Radek ukončit své putování a vydat se zpět. Shledáváme toto rozhodnutí jako rozumné, jelikož si říkáme, že se alespoň někdo vrátí živ a zdráv. Loučení probíhá ve stylu otevřené chmelové plechovky s výhledy na nějaký kopeček, který jsme nakonec překvapivě identifikovali jako náš budoucí cíl.

Odchod kamaráda nevnímáme negativně a vesele pokračujeme vytyčeným směrem. Jak jsme však posléze zjistili, ta hlavní široká cesta, po které jdeme, nebyla tou správnou. Náhodná zkratka se ale tentokrát neukázala ani jako delší, ani kupodivu složitější. Nakonec se tedy potvrdila stará známá pravda, že všechny cesty vedou na Falkenštejn. Před závěrečným úsekem nás čekalo ještě celkem prudké stoupání, ale vidina blízkého cíle nás hnala kupředu.

Grosser Falkenstein (česky „Sokolí kámen“) vyrostl kdysi do výšky 1.315 metrů nad mořem. Na nejvyšší skalce je vztyčen kříž se skleněným jádrem, které poukazuje na zdejší sklářskou tradici.

Vrcholová plošina nám radí poslat své oči v klidu na dlouhou pouť okolní kouzelnou krajinou. Nabízejí se opravdu zajímavé a skvostné pohledy, přičemž za dobrého počasí lze někdy spatřit také Alpy. Vidět je však zcela určitě Velký Javor a jeho okolí i další kopce na Šumavě. Jižním směrem pak zajímavé lesy táhnoucí se k vesničkám na německé straně. Všechnu tu nádheru nelze snad ani popsat.

Když už jednou člověk vyjde na Grosser Falkenstein, určitě by neměl vynechat návštěvu oblíbené horské chaty z roku 1932 s restaurací. V příjemném jarním počasí volíme posezení na venkovní zahrádce, kde se po chvíli před námi objevuje sklenice vskutku dobrého čepovaného bavorského piva.

Malá ochutnávka německé speciality i odpočinek je za námi a tak pokračujeme. Ještě před odchodem však hledáme a posléze nacházíme meteorologickou stanici či malou novodobou kapličku sv. Františka se skupinou umrlčích prken, která sloužila k uložení zemřelého v období tuhé zimy. Po následném pohřbu byla prkna označena řezbami a nacionály zemřelého a měla symbolický i ochranný význam pro pozůstalé.

Poutník je zvědavý tvor, když si čte údaje na rozcestníku. A také se nám nechce jít zpět po stejné cestě, tudíž se rozhodujeme navštívit menšího bratříčka, který se nachází asi 750 metrů severozápadně od hlavního kopce. Chvilkové prudké klesání nás přivádí na vedlejší vrchol,

Kleiner Falkenstein, který není sice tak vysoký, ale z nadmořské výšky 1.190 metrů se nabízí kouzelné rozhledy do údolí. Poetická, půvabná i přehledná, prostě lidská krajina. Výstup na tyto dva vrcholu je zcela určitě mimořádným zážitkem.

Velice zajímavý je však pohled na hodiny, jelikož je také dnes čas krutým a neúnavným společníkem. Snažíme se proto na mapě zvolit tu nejkratší cestu zpět. Německy raději neumíme, abychom nemuseli řešit dodatkovou tabulku s teoretickým zákazem vstupu. Vnímáme raději pohodu neustále se proměňující cesty. Lesní úseky střídají úžasné výhledy do dáli i na rozsáhlé horské louky.

Unavené nohy nás úbočím svahu i cestou necestou donášejí opět k hranicím a současně na nejvyšší bod našeho dnešního putování. Je pravda, že najít přesně německý vrchol Lackerberg (1.337 m.n.m.) či český kopeček Debrník (Plesná) v nadmořské výšce 1.336 metrů není vůbec jednoduché. Zda se to přesně podařilo, není jisté, ale vrcholové pivo bylo otevřeno.

Složitější se nám však jeví pokračování po české straně, jelikož u hranic výrazná německá cesta končí. „Často nejistě stojí a neví, kam by měl jíti poutník, jenž volnou má cestu do všech čtyř světových stran,“ napsal kdysi Publius Ovidius Naso. Sice nejsme poutníci z dob Ovidia, ale také nevíme, kterým směrem se máme vydat.

Částečně instinktivně a po čichu, trochu dle mobilní navigace, nakonec zvítězil patrně vlastenecký pud a my nacházíme jistou pěšinu. Ta nás v příjemném klesání přivádí na širokou štěrkovou cestu NS Tetřeví.

Jelikož Laco projevil přání být co nejdříve v penzionu, tak jsme se rozhodli pro další zkratku. Průzkum údolí Drozdího potoka, poznávání přilehlých mokřin s vysokou trávou, balancování na ostrých hranách kamenů a po kluzkých plochách klád či pokus o průchod téměř neprostupného porostu připomínajícího džungli byl opravdu zážitkem. Ke slovu přišla též společenská hra „tudy cesta nevede, musíme zpět“. O jisté beznadějnosti by mohla vypovídat hláška, která přirovnala toto místo ke vstupu do pekla. Rájem tudíž pro nás byl okamžik, kdy jsme lehce zraněnou a mokrou nohou vstoupili na pevnou suchou cestu. Ale ohledně vzdálenosti jsme si to tentokrát bezpochyby zkrátili, časově to však bylo lepší neposuzovat.

Po asfaltové cestě přicházíme nejprve na Rudskou křižovatku, kde se přidává žlutě značená turistická cesta. Po ní jsme za chvíli u známého místa, bývalé obce Hůrka. Už jsme zde byli několikrát, ale i přesto se zastavujeme a prohlížíme si hřbitovní kapli sv. Kříže a její zajímavé okolí.

Následující cesta z kopce bolela. Tvrdý asfaltový povrch a unavené nohy, to není dobrá kombinace. A tak jsme na úplný závěr zvolili ještě jednu zkratku. Laco však již ne. Ten to vzal rovnou přes bývalé kasárny. My jsme se vydali po cyklostezce, a jelikož jsme na to šli „od lesa“ nebo možná po jeho okraji, tak jsme tam byli dřív.

Nachodili jsme asi třicet pět kilometrů, ale vzhledem k tomu stoupání i klesání a zajímavým zkratkám to bylo mírně náročnější, ale určitě úžasně pohodové putování.

*

Na Šumavě mě zaujala i další kouzelná místa:

- nejvýše položené jezero Laka: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=479021

- Františkov a podzemní továrna: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=482129