Bušek z Vilhartic, Menhart z Hradce, Jan Neruda, Jan Werich, korunovační klenoty či unikátní kamenný most. Nám se na hradě Velhartice moc líbilo a myslím, že každého tady něco zaujme.
Malebný areál hradu Velhartice, který stojí na skalnaté ostrožně nad levým břehem řeky Ostružná v nadmořské výšce 640 metrů, nás přilákal jak originalitou vlastního hradu či krásou půvabného okolí, tak i svou historií. Uvnitř staletých zdí jsme mohli v klidu přemýšlet nejenom o tom, co se tady odehrálo.
Hrad byl založen na konci 13. století pány ze Vzdoun, kteří si přídomek změnili po založení hradu na Páni z Velhartic (možná z Vilhartic). Jednalo se o jeden z nejslavnějších panských rodů jihozápadních Čech, ale nebýt pana Nerudy, moc lidí by je neznalo.
První písemná zmínka se dochovala z roku 1318 a uvádí, že prvním majitelem byl jistý Bušek z Velhartic. A to je to pro většinu známé jméno, i když s osobou Karla IV. jsou spojeni dva Páni z Velhartic – otec a syn. Oba patřili mezi jeho nejbližší přátelé a důvěrníky, ale patrně Bušek mladší je ten, kterého zmiňuje Jan Neruda ve své Romanci o Karlu IV., se kterým vypili nějakou tu číši vína.
O historii se nebudu rozepisovat, to si lze přečíst v moudrých knihách nebo na internetu. Také majitelé hradu se samozřejmě postupem doby měnili, až se stal nakonec vlastníkem stát, pro kterého dnes správu zajišťuje Národní památkový ústav.
Dominantou hradu, jehož dochovaná podoba je trojdílná, je zřícenina gotického paláce zvaného Rajský dům včetně renesančního křídla a věž Putna, mezi nimiž vede unikátní 32 metrů dlouhý kamenný most, který je zajímavostí nejenom v naší, ale i evropské hradní architektuře.
Má čtyři goticky zalomené oblouky usazené na pilířích se střílnami. Kdysi byl také zastřešen a na obou stranách mostu se nacházely padací můstky, které v případě nebezpečí mohly nepříteli zabránil v cestě dál.
Věž má sama o sobě kouzlo, ale také jeden zajímavý příběh. Svého času posloužila jako úkryt korunovačních klenotů a královského pokladu uloženého na Karlštejně. Byly tu ukryté v letech 1448 až 1452 před Jiřím z Poděbrad, aby se zabránilo jeho korunovaci českým králem. Postaral se o to nejvyšší purkrabí Království českého Menhart z Hradce.
Celý areál je včetně zeleně pěkně udržovaný. Od roku 2001 je hrad Velhartice prohlášen za národní kulturní památku.
Někde pod hradem by měla být chata, kde trávil volný čas Jan Werich. Podobu Werichovy chaloupky navrhl Jiří Trnka ve stylu Karafiátových Broučků. Někdy příště se tam musíme podívat.
Romance o Karlu IV. (Jan Neruda – Balady a romance)
Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
"Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína – dolej výš -
dnes, pane Bušku, cosi zvíš!"
král Karel vesel káže.
"Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše v loni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!"
A pili – král však náhle prsknul -
"To že je víno? tenhle kvas?
vždyť ústa křiví, láme vaz!"
a zlostně rukou mrsknul.
"Eh – vezu révu z Burgund sem,"
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
"a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky z nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!
Však jaká země – taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci co chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!"
Přec zase číši k ústům zdvih',
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen – aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku půnebí tisk'
a po jazyku válel.
"Ba je to bída", děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
"Mám žízní umřít? - na mou víru,
Ty's oslep', páže – nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
a dej mi dobrou míru!
Pij, Bušku – již se nezarmuť -
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš – zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, už se vpili!"
"Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní – trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse -"
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
"ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!"
O mým dojmem z návštěvy Šumavy jsem tady již něco napsal:
Mouřenec a kostel svatého Mořice: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=771065
Lurdy v šumavských lesích ukryté a do skla oděné: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770962
Uprostřed hlubokých lesů postavený a do skleněné krásy oděný: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770713
Obec Čepice: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770364
Pohřebiště Barabů a tunel pod Špičákem: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770397
Už mi jich zbývá jenom jedenáct (ZNB): https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770515
