Při svém putování si občas vybírám místa, kde se nachází nějaká zajímavá socha, kaple či kostel. Jinak tomu nebylo ani při jedné návštěvě Prahy.
Malá Strana a Karmelitská ulice. Náhodný kolemjdoucí může být trochu překvapen množstvím turistů, které se tady hemží, slévá a rozlévá. Z jejich úst se ozývá angličtina, španělština, japonština, čínština a mnohé další jazyky. V této velmi staré části historického centra Prahy stojí totiž jeden zajímavý kostel, který byl postaven v letech 1611-1613. Po bitvě na Bílé hoře roku 1620 jej získal Řád bosých karmelitánů, kteří kostel dne 8. září 1624 zasvětili Panně Marii Vítězné jako dík za vítězství na Bílé hoře. Druhým patronem se stal sv. Antonín Paduánský.
Kostel je významnou, zčásti renesanční, zčásti raně barokní sálovou stavbou římského typu. Mělo by se jednat o nejstarší barokní církevní stavbu v Praze. Ke kostelu přiléhá na jižní straně rozsáhlý klášter a zajímavý je celkový pohled ze zahrad pod Petřínem. Také interiér nabízí hodnotný mobiliář pocházející většinou ze 17. století. Světovou proslulost však získal především díky sošce Pražského Jezulátka, které je již více než 400 let svědkem obdivu, vzestupu i úpadku víry a stejně jako člověk zažívá radost i trápení. Soška Pražského Jezulátka pochází pravděpodobně ze Španělska, kde byla zhotovena asi v druhé polovině 16. století. Podle některých názorů může být ale i starší. Jak tomu bývá, také v tomto případě existují legendy. Podle jedné z nich se Ježíšek ukázal mnichovi, jenž pak podle jeho podoby sošku vymodeloval.
Od legend ale k faktům. Sošku Jezulátka přivezla ze Španělska vévodkyně Marie Manriquez de Lara, která se roku 1556 vdala za pana Vratislava z Pernštejna. Následně sošku věnovala jako svatební dar své dceři Polyxeně z Lobkovic, která ji darovala roku 1628 klášteru Bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné a naplnila tímto přání zdejších karmelitánů mít ve svém klášteře sošku či jiné zobrazení Dítěte Ježíše. Soška byla umístěna v kapli noviciátu, aby se mladí řeholníci učili ctnostem od malého Ježíše. Novicové si sošku velmi oblíbili a konali před ní každodenní pobožnosti.
Roku 1631 obsadili Prahu Sasové a karmelitáni byli nuceni uprchnout z kláštera, který byl následně vypleněn. Jezulátko bylo poničeno a hozeno mezi haraburdí, ale naštěstí přežilo. V roce 1637 se řeholníci vrátili do Prahy a sošku objevili. Sice měla ulomené obě ruce, ale to se podařilo opravit a tak opět začal malý Ježíšek žehnat klášteru, místním lidem i celé Praze. Záhy mu byla připisována zázračná uzdravení a také třeba záchrana Prahy při obležení Švédy roku 1639. V roce 1641 byla soška přemístěna z chóru, kde ji nemohli věřící veřejně uctívat do kaple v kostele, (v současnosti kaple sv. Kříže). Roku 1651 byla soška dokonce nošena v procesí po pražských kostelích a o čtyři roky později ji slavnostně korunoval pražský biskup. V té době rostl počet zázraků i vyslyšení a tak se není co divit, že kaple začala být malá pro davy ctitelů. Proto byla soška v roce 1741 přemístěna na dnešní místo na pravé straně uprostřed lodi kostela a roku 1776 byl pro ni na tomto místě vybudován důstojný oltář, přičemž obě stěny oltářního výklenku jsou dnes pokryty tabulkami díků za vyslyšení.
Uctívání Pražského Jezulátka se začalo brzy šířit ve všech zemích bývalé rakouské říše. Vliv na to měla určitě také císařovna Marie Terezie, která věnovala Jezulátku v roce 1754 vlastnoručně vyšívané šatičky. Jiného názoru byl její syn Josef II., který jak známo vytáhl do boje proti klášterům i proti lidové zbožnosti. V rámci josefínských reforem byla v celé monarchii zrušena mezi léty 1782 až 1787 takřka třetina klášterů a podobný osud postihl také karmelitány na Malé Straně. Chrám i oltář s Jezulátkem začal opět chátrat. Naštěstí v roce 1879 byl oltář opraven a Jezulátko se vydalo na pouť po pražských ženských klášterech s žebráckou mošnou, aby si vydělalo na svou opravu a oživila se úcta k němu. Což se podařilo a na přelomu 19. a 20. století se úcta k Jezulátku rozšířila neskutečným způsobem po celém světě. V roce 1928 se oslavovalo 300. výročí a roku 1935 se dostalo Pražskému Jezulátku velké pozornosti od účastníků Katolického sjezdu. O několik let později ale obdiv k sošce na více jak 50 let skoro utichl, jelikož nejprve přišla nacistická a poté komunistická diktatura. V roce 1993 se do kostela Panny Marie Vítězné vrátili bosí karmelitáni a úcta k Pražskému Jezulátku znovu ožila. Roku 2009 navštívil kostel papež Benedikta XVI. a Jezulátku přinesl jako dar korunku. Také díky této vzácné návštěvě se stal zdejší kostel vyhledávaným poutním místem věřících z celého světa a jedním z hlavních poutních míst pražské arcidiecéze. Ročně sem připutují až dva miliony poutníků nejen z blízkých evropských zemí, ale i ze vzdálenějšího Irska, Španělska, Filipín, zemí Latinské Ameriky, Indie či Afriky. V mnoha částech světa mají kopie nebo kultovní místo této malé sošky. Někteří lidé ve zdejším kostele prosí malého Ježíše o uzdravení nebo pomoc, jiní s důvěrou očekávají narození dítěte. Mnozí se vrací, aby Pražskému Jezulátku poděkovali za dobrodiní, kterých se jim díky modlitbám dostalo. Pražské Jezulátko je nejvíce uctívanou soškou malého Ježíška na celém světě.
Soška Pražského Jezulátka vysoká 47 centimetrů je dřevěná s povrchem vymodelovaným z barevného vosku, pod kterým prosvítá plátno. Představuje dítě Ježíše ve věku čtyř až pěti let, které má ve tváři zvláštní výraz. Údajně se ho kvůli tomu nepodařilo nikomu věrně napodobit. V obličeji a v kudrnatých vlasech lze vypozorovat maurské rysy, což odpovídá španělskému původu. Ježíšek je oblečený do dlouhé košilky, zpod které vykukují bosé nohy. V levé ruce drží říšské jablko s křížem (symbol vlády nad světem) a svou pravicí žehná.
Z hlediska umělecko-historického jde o velmi vzácný objekt, dokládající určitou formu tehdejší kultury ve Španělsku. Pražské Jezulátko znají lidé především v jeho královském oděvu, ale soška je oblékána do šatů podle barvy příslušného liturgického období, které se řídí podle církevního kalendáře. Oblékání Jezulátka zdůrazňuje jeho pravé lidství. Jako matka obléká své dítě, tak sestry karmelitky oblékají Ježíška. Obecně se používají čtyři základní barvy. Bílá je barva slávy, čistoty i svatosti a používá se pro dobu velikonoční a vánoční. Červená představuje barvu krve i ohně a je určena především pro Svatý týden, Svatodušní svátky a svátky sv. Kříže. Fialová, to je barva pokání pro dobu postní a adventní. Zelená vyjadřuje barvu života a naděje a vzhledem k tomu, že bývá zvolena pro liturgická mezidobí, jedná se o nejčastější barvu. V den slavnosti korunovace se Ježíšek obléká do královských šatů s hermelínovým pláštěm a při zvláštních příležitostech se užívají i další barvy. Například pro 3. neděli adventní a 4. neděli postní může být použita barva tlumené radosti, růžová nebo pro mariánské svátky může být zvolena barva modrá a barvou zlatou jako slavnostní mohou dle uvážení nahradit barvy jiné. Celý šatník Jezulátka čítá kolem sto kusů šatiček, které přinášeli ctitelé Dítěte Ježíše jako dar a poděkování za vyslyšení proseb. Mezi nejvzácnější patří šatičky, které daroval císař Ferdinand II. či šaty připravené pro sošku malého Ježíška císařovnou Marií Terezií. Šatník Pražského Jezulátka je kulturní památkou České republiky.
V prostoru kostela lze také navštívit muzeum šatiček Pražského Jezulátka a vzácných sakrálních předmětů. Dále je zde umístěn obchod s upomínkovými předměty a publikacemi. Na aktuální informace je dobré se před návštěvou podívat na internet: http://www.pragjesu.info/.
