Při jedné návštěvě Prahy jsem na Prokopově náměstí na Žižkově potkal Jaroslava Haška na koni. Je pravda, že se asi nechystal na žádnou dlouhou cestu, ale při tom dnešním provozu se není, co divit.
Někdo by mohl být překvapen, co v těchto místech pohledává, ale on tady byl skoro doma. V nedaleké Jeronýmově ulici a v okolních hospodách totiž po určitý čas bydlel a přivedl na svět Dobrého vojáka Švejka.
Bronzová socha představuje spisovatele Jaroslava Haška sedícího na kameni. Autorem recesistického pomníku je sochař a grafik Karel Nepraš, který se dokončení díla a odhalení sochy (5. října 2005) nedožil. V roce 2002 sice zemřel, ale naštěstí ho zastoupila jeho dcera, která dokončila návrh hlavy spisovatele pro odlití z bronzu.
O realizaci Haškovy jezdecké sochy se hovořilo několik let, než se začaly ledy hýbat. Jak tomu většinou bývá, chyběly nějaké „drobné“ peníze. Nakonec se však sehnaly a v roce 2013 se na Žižkově objevilo toto zajímavé a originální výtvarné dílo. Na kamenném pyramidálním podstavci stojící kůň obklopený barovým pultem nese na svém hřbetě sokl se spisovatelovou bustou.
Nejvýznamnější mezi pomníky byl vždycky jezdecký pomník a není divu, že se tento počin podařil. Ale původní myšlenka šla ještě dál. Autor uvažoval s tím, že socha vysoká necelé čtyři metry bude zároveň pípou, ze které by při lidových veselicích proudem teklo pivo. Jestli se tak opravdu mělo stát, tak nezbývá než litovat, že se to nepodařilo. Vybaven touto informací jsem měl jaksi sucho v krku, když jsem stál na Prokopově náměstí.
A opět se ukázalo, že všechno se vším souvisí, nebo alespoň něco s něčím. Při pohledu na Jaroslava Haška se mé myšlenky vrátily na zajímavou výstavu Legiovlak, projekt Československé obce legionářské, která připomněla boje československých legií za samostatný stát a putování desetitisíců československých legionářů napříč Ruskem po Transsibiřské magistrále. Jak je známo, v Rusku bojoval také Jaroslav Hašek a do období první světové války je zasazen děj jeho slavného románu Dobrý voják Švejk.
O Jaroslavu Haškovi se ví, že byl vtipný, ale své okolí překvapoval často spontánně svými zajímavými, avšak výstředními nápady. Byl nevyzpytatelný, často se skrýval či ztrácel. Jeho vnitřní život byl uzavřený jako kruh, kam nepustil nikoho, ani rodinu či domnělé přátele.
A v Rusku patrně nebyl jiný. Nejprve jako zajatec spolupracoval v časopisu Čechoslovan. Doma v monarchii ho proto obvinili jako anarchistu z vlastizrady a urážky Majestátu. Hašek následně vstoupil do legií a dokonce byl vyznamenán medailí za zásluhy v bitvě zborovské a náročném tarnopolském ústupu. Měl zde bojovat dokonce v první linii, přičemž se lze někde naopak dočíst, že se těchto bojů vůbec nezúčastnil. Tak kdoví?
Důležitá byla patrně také skutečnost, že mu nechtěli udělit důstojnickou hodnost. Asi proto, že se s vedením legií myšlenkově rozešel. Poté, co legionáři přecházejí pod velení francouzské armády, dochází ještě k většímu názorovému odklonu. Snad i proto v březnu 1918 zběhl k bolševikům. Není se, co divit, že polní soud československého vojska na Jaroslava Haška vydal v Omsku v červenci 1918 zatykač a obvinil ho ze zločinu velezrady na československém národě. Ještě dnes se liší názory na to, zda Hašek zradil české legionáře i nově vznikající Československou republiku nebo legie zradily boj za českou věc.
Obyčejný dezertér nebo levicový intelektuál, který vystoupil z legií po zralé úvaze a svůj čin písemně vysvětlil. Hašek prosazoval, aby legie směřovaly z Ruska na západ a probojovaly se až do Čech. Nakolik to bylo reálné, lze dnes těžko posoudit.
Jaroslava Haška patrně zatykač a obvinění moc netrápily, jelikož věřil svým myšlenkám a chtěl se podílet na tvoření lepšího světa. Dokonce po určité období, kdy byl bolševikem a stál „na druhé straně barikády“, nepil alkohol. Pracoval jako organizátor a žurnalista. Přispíval do ruských i česky psaných časopisů, přičemž jeho články byly logicky vzhledem k jeho přesvědčení obráceny proti československému vojsku i prezidentu Masarykovi.
V prosinci roku 1920 se Jaroslav Hašek vrátil z Ruska do Československa.Ocitl se tady v jisté izolaci a uvítaly ho štvavé články v novinách, kde se psalo o hrozných zvěrstvech, které se děly během Haškova pobytu v sovětském Rusku. Hašek byl vyvržencem i psancem dohromady.
Nepřátelská atmosféra ho přiměla odejít z Prahy a usídlit se v Lipnici nad Sázavou. Tady psal a pil. Opět dělal, jako celý život, pouze to, co chtěl. 3. ledna 1923 mu vypověděly činnost ledviny i srdce. Nedlouho poté, 30. dubna 1883, by oslavil své čtyřicáté narozeniny. Letos tedy uplyne 135 let od jeho narození.
Proměny Jaroslava Haška během jeho života nebyly bezvýznamné – bohém, tulák, anarchista, voják, zajatec, legionář, bolševik nebo československý občan. Byl to však také spisovatel, jehož dílo je rozsáhlé. Kromě zmíněného stěžejního románu české literatury napsal téměř půl druhého tisíce povídek i několik větších próz a je jedním z nejčastěji překládaných autorů na světě.
Názory na člověka Haška i postavu Švejka se stále mezi lidmi značně liší. Někomu jsou tyto myšlenky blízké, jiný to nemusí, stejně jako zmíněný pomník. Ale myslím, že čas od času by mohl každý pravý (i levý) Čech vzít do ruky zmiňovanou knížku, jelikož zde nalezne zajímavé životní situace. Švejk je krásná postava k přemýšlení, nikoliv k napodobování. Do naší i světové literatury určitě patří, ale chlouba národní povahy by se z něho dělat neměla. Sice kolem sebe určitě najdeme nějaké „Švejky“, ale nevím, zda je nutné používat obecně pojem „Švejkovství“, jelikož se liší i názory na samotného Švejka. Skutečná nebo předstíraná hloupost, zbabělost, asociálnost, rafinovanost a utahování si z lidí, snaha přežít za každou cenu nebo obyčejný přístup k vzácné hodnotě života?
*
O zmíněné zajímavé výstavě Legiovlak, kterou jsem navštívil, jsem také něco napsal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=523145
*
Nedávno jsem v jednom povídání zmínil tzv. Kroměřížský sněm. Haškův dědeček z otcovy strany, František Hašek, byl poslancem Českého zemského sněmu a zúčastnil se i zasedání v Kroměříži: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=635184
