Obrázky z Prahy: „Ač zemřeli, ještě mluví“ - Vyšehradský hřbitov a Slavín

I když spí věčným spánkem, stále k nám promlouvají. Z Vyšehradského hřbitova, poutního místa, kam chodí lidé nasávat atmosféru minulosti.

První zmínka o existenci Vyšehradského hřbitova je ze století třináctého. O něco později, dne 23. 8. 1784, vydal císař Josef II. dekret o zákazu pohřbívání uvnitř měst a obcí z hygienických důvodů. Tudíž to mělo znamenat i konec Vyšehradského hřbitova, ale ten představuje zajímavou výjimku mezi pražskými hřbitovy, jelikož zde bylo roku 1785 zvláštním výnosem pohřbívání povoleno.

To už se pomalu blížilo období formování moderního českého národa. Přebudování na „národní pohřebiště“ navrhl František Ladislav Rieger a myšlenka přišla právě s vlnou národního obrození. Velkou zásluhu na proměně hřbitova i jeho rozšíření měl kromě jiných český spisovatel, překladatel a vlastenecký kněz Václav Štulc. Původně neznámý malý hřbitov kolem chrámu sv. Petra a Pavla na Vyšehradě se začal od roku 1869 měnit na místo odpočinku nejvýznamnějších českých osobností, které zde odpočívají ve stínu dávné minulosti.

Na Vyšehradě se jedná o zajímavou hřbitovní galerii s přehlídkou uměleckých skvostů především z 19. a 20. století. Nachází se zde mimořádné soustředění hrobů těch, kteří se ve své době zasloužili o rozvoj české kultury, vzdělanosti, národního sebeurčení či státní samostatnosti. Hřbitov je právem považován za místo národní hrdosti. Poslední odpočinek tady našli skladatelé, pěvci, dirigenti, zpěváci, hudebníci, sochaři, malíři, spisovatelé, herci, vědci, architekti, sportovci i politici. Lze tu číst tolik majestátních jmen, že je těžké vybrat ty nejznámější a přitom desítky druhých neopomenout. Tak snad: Mikoláš Aleš, Josef Bican, Vlasta Burian, Karel Čapek, Svatopluk Čech, Ema Destinová, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Josef Gočár, Nataša Gollová, Jaroslav Heyrovský, Karel Höger, Vojtěch Hynais, František Křižík, Rafael Kubelík, Karel Hynek Mácha, Jaroslav Marvan, Hana Mašková, Waldemar Matuška, Alfons Mucha, Josef Václav Myslbek, Oskar Nedbal, Božena Němcová, Jan Neruda, Ladislav Pešek, Jan Evangelista Purkyně, Marie Rosůlková, Josef Rössler-Ořovský, Olga Scheinpflugová, Bedřich Smetana, Josef Suk, Jaroslav Vrchlický, Václav Vydra, Julius Zeyer a mnoho dalších. A také herec Eduard Kohout, i když patrně proti své vůli, jelikož ještě za svého života projevil přání, aby zde nespočinul. Naopak pouze symbolický hrob s pomníkem zde mají dvě významné osobnosti. První je právnička a politička Milada Horáková, která byla popravena v Praze na Pankráci, druhou je malíř a spisovatel Josef Čapek, který zahynul v dubnu 1945 koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Co jméno, to zajímavý osud. Například tělo Karla Hynka Máchy pohřbili původně v Litoměřicích, jelikož si to lidé přáli. Převoz do Prahy se uskutečnil až 7. května 1939, protože nechtěli tohoto velikána nechat na území Sudet. A byla to nakonec národní manifestace proti fašismu. Nebo Svatopluk Čech. V roce 1879 napsal cyklus malých veršovaných povídek s názvem „Ve stínu lípy“ a od roku 1908 leží na Vyšehradě ve stínu národního stromu, který tam nechali vysadit, když se konal jeho velkolepý pohřeb.

Když člověk mluví o Vyšehradském hřbitově, těžko se nezmínit o Slavínu, Českém panteonu. Vše patrně začalo v květnu 1862 vznikem Svatoboru, spolku českých vlastenců, který měl zásluhu na vybudování Slavína i přestavbě hřbitova. Nebylo to sice o jednom jméně, ale určitě je potřeba zmínit Františka Palackého, národního obrozence, spisovatel, zakladatele zmíněného spolku a iniciátora stavby Slavína, který vyjádřil svou ideu Svatoboru heslem „Pomáhej! Osvěcuj! Pamatuj!“.

Na přelomu 80. a 90. let 19. století (1889 – 1893) byl na východní straně hřbitova postaven pomník Slavín, společná hrobka významných národních osobností, která zaujímá dominantní místo mezi ostatními náhrobky. Vlastní pohřebiště navrhl architekt Antonín Wiehl. Zajímavá je sochařská výzdoba hrobky, která byla dokončena až roku 1903. Socha vlevo představuje Vlast truchlící a napravo Vlast vítěznou. Okřídlená postava sklánějící se nad sarkofágem je Génius vlasti. V kryptě je celkem 44 výklenků, které jsou 2,7 metru dlouhé. Za každou deskou z černé švédské žuly je uložena rakev s ostatky, ale od 60. let minulého století se do Slavína ukládají pouze urny. Naplněny jsou jimi dvě hrobky, kde je uloženo celkem 14 uren. Jména umělců, kteří byli na Slavíně pohřbeni, jsou uvedena na třech tabulích, přičemž jako první zde byl pochován v roce 1901 básník Julius Zeyer.

Na všech náhrobcích jsou jen životopisné údaje, pouze deska se jménem Jaroslav Vrchlický je odlišná od ostatních. Kromě zlatým písmem napsaného jména a životních dat má také epitaf, který ještě za svého života napsal sám básník:

Sobě na hrob

Postůj zde, poutníku, v hrobě tom Vrchlický Jaroslav leží, básníkem doby své byl, mravencem pilností svou, klenoty nejdražší z ciziny v pokladnu přenes své vlasti, myšlenkám vlastním však též svoji dal ražbu a kov. Málo měl na světě štěstí, přátel však, lásky té dosti, v otčině půdě teď spí, spokojen, tichý a rád.

Jedna deska ve Slavínské kryptě je stále bez nápisu. To znamená buď sedm uren, nebo jedna rakev. Byly sice činěny pokusy pohřbít zde nějakou další významnou osobnost, ale většinou s přesunem z rodinné hrobky nesouhlasili rodinní příslušníci. A tak to vypadá, že pohřbívání ve Slavíně je již minulostí. Nebo možná až nastane nějaká opravdu významná událost.

I když je to věcně nesprávné, začal být postupem doby pojem Slavín vztahován na celý Vyšehradský hřbitov. Kdo si udělá procházku na Vyšehrad a zastaví se před Českým panteonem, neunikne mu slavný nápis: „ač zemřeli, ještě mluví“. Po jeho přečtení si možná člověk uvědomí, že každý může svou pílí a dovedností něco dokázat. A když to lidstvo ocení, tak může i po své smrti spočinout vedle osobností zde pohřbených. I dnes je totiž možný pohřeb na Vyšehradě. Zpravidla ho navrhuje a doporučuje význačná kulturní či vědecká instituce nebo uznávaná osobnost, odborně a morálně povolaná zhodnotit tvorbu, činnost a zásluhy zemřelého. O uložení rozhoduje výbor spolku Svatobor za následného souhlasu majitele hřbitova, kterým je Hlavní město Praha.

V roce 1869 byly okolo hřbitova postaveny arkády v novorenesančním stylu. Dále se na pozemku o rozloze 0,81 hektaru nachází objekt márnice a kaple. U vchodu na západní straně bylo vybudováno samostatné oddělení, kde jsou pohřbeny řádové sestry (voršilky, bartolomějky, redemptoristky). Nejstarší místo hřbitova je ohrazeno barokní mříží, za kterou jsou pohřbeni ti, co zemřeli při ošetřování malomocných a nakažených morem.

Podrobnější popis Vyšehradského hřbitova a jmenný seznam osob zde pochovaných, včetně umístění hrobů lze najít na internetu: http://www.slavin.cz/?page=prirucka. Hřbitov je otevřen každý den. Ráno je možno přijít v 8,00 hodin, zavírá se v 17,00 hodin (leden, únor, listopad, prosinec), v 18,00 (březen, duben, říjen) a v 19,00 (květen až září).

*

*

Pozn.:

Osudy několika lidí zde pohřbených mě v minulosti zaujaly natolik, že jsem se o nich zmínil v některém svém vyprávění:

- Božena Němcová: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=520408

- Jaroslav Vrchlický: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=549566

- K.H.Mácha: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=493138

- Bedřich Smetana: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=574289

*

A když píši o hřbitovech, tak ještě jeden spojený s nejpopulárnější a dodnes nejhranější skladbou pro vánoční období mě zaujal: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=575767

*

O Šárce, nejenom o té od Ctirada jsem se tady také zmínil: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=788966