Německo-polské putování v září roku 2022

Poutník je zvědavý tvor a toulání se zajímavou krajinou může být až narkotizující. Čtyři dny jsme si dopřávali krásy německé a polské krajiny. Zprvu po částech, abychom ty částice postupně spojili v jeden krásný celek.

Den první – cesta do NDR

Karlovy Vary a Usedom leží kousek dále od sebe. Boží Dar, státní hranice do Německa, německé dálnici A72, A4, A13, A10, A 11, A20, zvedací most na ostrov Usedom. Celkem sedm a půl hodiny a 591 km.

*

Den druhý – po letech koupel ve východoněmeckém moři na ostrově Uznojem

Převlékáme se do sportovního a vyrážíme na cyklovýlet po ostrově Uznojem. Opravdu jsme v noci nezabloudili a přijeli na správné místo? Vždyť jsme chtěli navštívit Usedom! Ale strejda Google mi záhy poradil, že česky se tomuto ostrovu říká Uznojem. Pravda, už jsem tady asi 40 let nebyl.

Městečko Kölpinsee a … Mhouřím oči a žasnu. Že by...? První naše setkání s Baltským mořem se sice ještě obešlo bez koupání, ale líbí se nám tady. A to tak, že hodně.

Nejenom mořskou vodou živ je zdejší člověk. 34 hektarové vnitrozemské jezero Kölpinsee, je ozdobeno nesčetnými rostlinami rákosu i vodním ptactvem.

Sice jedeme podél moře, ale rovina jako v Kolíně to tedy rozhodně není. Zkušený sportovec Láďa však mírné zvlnění zdejší krajiny patrně ani nezaznamenal.

Ückeritz, městečko, kterému se společně s městečky Koserow, Loddin a Zempin říká Jantarové lázně.

Známé městečko Bansin nelze minout, jelikož ho cyklostezka protíná. Jedná se o přímořské letovisko, které společně s Zinnowitz, Ahlbeck a Heringsdorf bývá nazýváno jako císařské lázně.

Kromě novějších domů a hotelů si prohlížíme skvostné vily, které připomínají atmosféru dávných dob. V 19. století tady měla bohatá šlechta, především z Berlína, svá letní sídla ve stylu francouzských renesančních a klasicistních staveb. Některé z nich se zachovaly v dobrém stavu, a tak není těžké tady objevit historii minulých staletí.

Pořád se rozhlížíme, ale postupně začínáme chápat, že klasické stánky s grilovanými mořskými potvůrkami patrně neobjevíme, a tak nakonec zastavujeme v jednom občerstvení, kde si dáváme to, co většina lidí, obalovanou rybku v housce a jedno pivečko k tomu.

Do městečka Heringsdorf nedaleko polských hranic jsme doputovali, abychom se podívali na 508 metrů dlouhé molo, nejdelší molo v Německu. Nejedná se však o poklidné místo obsazené rybáři a kotvícími loďkami, ale o jednu velkou obchodní galerii s restaurací.

Tedy nic moc pro nás, ale došli jsme se přeci jenom podívat až nakonec, odkud je hezký rozhled na moře i pobřeží. Na jednu stranu do bývalé NDR, na druhou do nedalekého Polska.

Z lázeňského městečka Bansin až do polského letoviska Świnoujście vede nejdelší plážová promenáda Evropy, měřící 12 kilometrů.

Filmové plátno v moři a sledování představení z pláže. Proč ne.

My však hledáme nějaké klidnější místo ke koupání. Označení FKK není jednoduché objevit, jelikož je cedule instalována až na samotném začátku nudapláže, na okraji městečka Bansin.

Následuje koupání, které vzhledem k teplotě vody netrvá zase až tak dlouho.

Bansin, Benz a Pudagla, městečka, mezi kterýma objevujeme zajímavou přírodní oblast. Kromě luk, lesů a rašelinišť jsou tady také menší i větší jezera. Okolní krásnou přírodu si prohlížíme z vyhlídkové věže.

Dřevěná rozhlednička se jmenuje Sieben Seen Blick a postavili ji mezi místními částmi obce Neu-Sallenthin a Alt-Sallenthin. 

Pod schodištěm rozhledničky mají za oplocením jeden zajímavý mlýnský kámen. „Přicestoval“ sem ze vzdálenosti asi 80 metrů, od dnešního hotelu Bergmühle, kde stával necelých sto let větrný mlýn holandského typu. První záznam o jeho existenci pochází z roku 1820. Bohužel roku 1907 padl za oběť požáru.

V nedaleké vesnici Benz jsme sice neplánovali zastávku, ale zajímavý svatostánek nešlo jen tak přejet, obzvlášť když se možná jedná o nejstarší kostel na ostrově Usedom. První zmínka o něm pochází z roku 1229. Roku 1251 byl zasvěcen svatému Petrovi (Pavel to nechává bez komentáře).

Velká část stávajícího objektu kostela je datována do roku 1300. Z té doby pochází také hlavní obdélníkovou loď, žulová kvádrová konstrukce s čistě tesanými hranami. Za třicetileté války byl kostel užíván jako stáje pro koně a částečně byl poničen, ale roku 1663 se uskutečnila rekonstrukce svatostánku. Z této doby by měl také pocházet renesanční portál věže. Kostelní věž však získala dnešní podobu až roku 1740, o čemž svědčí vlaječka na jejím vrcholu.

V roce 1836 proběhla další rozsáhlá rekonstrukce, při které získal především interiér kostela z velké části svůj dnešní vzhled.

„Strom a hudba“, před kostelem má vystaveno jedno své dílo Wilhelm Barthels (1930–2010), umělec z města Weimer.

Ve vedlejší vesnici jménem Stoben zajíždíme k jezeru Schmollensee, abychom si ho trochu lépe prohlédli.

Nečekaně tady objevujeme i něco jiného, zajímavé domečky, respektive jejich střechy.

O kousek dál nás vítá větrný mlýn Pudagla. Bohužel jenom zpoza plotu, jelikož mají zavřeno. Historie tohoto mlýna sahá až do roku 1693. Mlelo se tady především žito a nejčastěji je zmiňováno jméno mlynáře Jacoba Schmidta. Poslední obilí zde bylo mleto v roce 1937, poté se mlýn na dlouhá léta odmlčel.

Jelikož náklady na údržbu mlýna narůstaly, předal majitel mlýna ke konci minulého tisíciletí objekt obci Pudagla. Ta se domluvila o užívání se spolkem „Kulturmühle Benz“. Následně začala rozsáhlá oprava, při které došlo ke kompletní demontáži mlýna a jeho odvezení do dílny v Rahdenu. Na zpáteční cestu se mlýn o hmotnosti 65 tun vydal na podzim roku 1997, aby se 25. října uskutečnilo jeho slavnostní znovuotevření. V následujících letech je dovybavován, aby se postupně stal plně funkční. Obec Pudagla předala mlýn do užívání nově vzniklému spolku „Přátelé Bockwindmühle Pudagla“, který se začal starat také o úpravy okolí. Došlo ke stavbě sanitárního zařízení a zpevnění cesty k mlýnu s výsadbou stromů.

K autu se vracíme po páté hodině. Na kole jsme dnes ujeli 48 kilometrů.

***

Den třetí – na shledanou NDR, vítá nás Polsko a Wolinský národní park

Hranice s Polskem a nedaleké město Swinoujščie, které se vydáváme poznat na kolech. Nejprve jedem opět k moři. Magnet jménem Baltské moře neustále působí.

Následně přijíždíme k severovýchodnímu cípu města, k ústí průlivu Swina, který vede ze Štětínského zálivu do Baltského moře. Odkládáme kola a chvíli se procházíme po pláži. Pozorujeme rybáře a lodě.

Následně jedeme i jdeme podél 16 km dlouhého kanálu (průlivu) Swina.

Kromě vody, lodí, přístavu a průmyslového charakteru této části města nás zaujalo místní opevnění a venkovní vojenské muzeum. Ale detaily necháváme na jindy.

Hledáme totiž něco jiného. A nevíme, kde by to mohlo být. Tak se Láďa, zkušený polský mluvčí, pouští do debaty s jedním rybářem. Vybaveni přesnými (skoro) informacemi jedeme bloudit do centra města.

„Proszę pana“. Poté, co jsme najeli několik kilometrů okolo náměstí Plac Wolności a několikrát se zeptali kolemjdoucích, objevujeme v boční ulici „sklep rybny“.

Zjišťujeme sortiment, zkoumáme ceny, a nakonec nakupujeme rybky k obědu a samozřejmě také něco domů.

Překročení vody, v našem případě průlivu Swina, si žádá most nebo tunel. Mapa nám sice něco ukazuje, ale věřte jí.

Nakonec k našemu překvapení využíváme služeb bezplatného trajektu a na jeho palubě se loučíme s ostrovem Usedom. Obešlo se to bez přípitku. Ostatně jako řidič bych se patrně nezúčastnil.

Za městem Miedzyzdroje přijíždíme do Wolinského národního parku, který byl založen v roce 1960. Zastavujeme na lesním parkovišti Kwasovo, kde se budou brzy konat kulinářské hody.

Kluci v akci, aneb Franta s Láďou předvádějí své kuchařské umění. Podařilo se, pochutnali jsme si.

Po jídle jdeme s Láďou na procházku do lesa, kde po jednom a půl kilometru objevujeme nápis „Zagroda Pokazowa Zubrów“. Na 28 ha se zde rozkládá zubří farma. Orel bělohlavý, divoké prase, jelen, srna a především zubr, nejsilnější a největší divoké zvíře Europy.

V roce 1976 sem přivezli 4 zubry z oblasti Borek a Bialowieza. Počet zubrů v ohradě se pohybuje mezi 6 a 12 kusy a většina z nich se tady již narodila. Hmotnost dospělého býka dosahuje až 900 kg, dlouhý je 290 cm a vysoký okolo190 cm. 

Pravda, něco zajímavého jsme tady viděli, ale čekal jsem poněkud více.

Po návratu se jdeme všichni tři projít na protější stranu silnice, kde se nad mořem nachází pozůstatky pobřežního vojenského opevnění „Baterie Artylerii Stałej“. Až do roku 1945 tady byla dělostřelecká škola válečného námořnictva. Poté to zabrala sovětská armáda.

Bohužel očekávané výhledy na moře a útesy nad ním se nekonají.

Obec Wisełka, parkoviště u rybníka Zatorek a Wolinský národní park, který se zabydlel na převážné části největšího polského ostrova Wolin s rozlohou téměř 5000 hektarů. Skoro celou plochu parku pokrývají lesy, převažuje v nich buk, dub a borovice.

„Latarnia Morska Kikut. Původně jsme si mysleli, že objevíme rozhlednu, ale po vydrápání do prudkého kopce nás v nadmořské výšce 73 metrů čekal maják. Samozřejmě byl zamčený, tudíž jsme si ho prohlíželi pouze zvenčí.

Baltský magnet aneb z kopce dolů až na pláž k mořskému břehu. A samozřejmě koupání.

Ve fotodokumentaci to není podrobně doloženo, jelikož jsme nechtěli sušit plavky. Nefotografovali jsme ani v Německu, ale v katolickém Polsku už vůbec ne.

Užíváme si poslední naše mořské koupání. Než odejdeme, uzavřeme kousek moře v sobě a snažíme se ho tam udržet ještě nějakou dobu.

Kde se vzal, tu se vzal, navštívil nás nápad, že bychom se mohli projet na kole po pláži. Zkuste to také, je to zajímavé. Jízda to byla sice krátká, ale zážitek veliký.

Od pláže to je do obce Wiselka vzdálenost malá, ale naše žízeň byla obrovská. Podle mapy by tady mělo být pět restaurací či barů ale skutečnost v sobotní podvečer je trochu jiná. Vše zavřeno, kromě prodejny Žabka, před kterou seděli místní. Několik anglických i německých vět a jedno polské pivo.

Na kole jsme dnes ujeli 23 kilometrů, pěšky ušli kilometrů osm.

*

Den čtvrtý – Wolinský národní park a Přírodní park Údolí Dolní Odry

Vesnice Żabnica a naše první setkání s řekou Odra, která tady má dvě ramena. Obě jsou však polská, jelikož hranice je v těchto místech až za řekou. Pozorujeme nejenom Odru, ale také krásnou a tichou přírodu. Rozkládá se tady totiž Park Krajobrazowy Dolina Dolnej Odry, který má pokračování i na německé straně. Nationalpark Unteres Odertal je navíc jediný německý lužní národní park.

Ve zmíněné obci si také všímáme modernějšího římskokatolického kostela „Kościół pw. Świętego Jana Marii Vianney´a.

Západopomořanské vojvodství a město Chojna. Plné parkoviště u zdejšího kostela napovídá, že se vše chystá na polední mši.

Kościół pw. Najświętszej Maryi Panny i Świętego Jana Chrzciciela se nám líbí, a tak si ho důkladně prohlížíme.

Místní informační středisko se nachází v přízemí gotické radnice a má otevřeno. Obdrželi jsme tady zajímavé mapy a informace pro naše další cestování.

Za městečkem Cedynia zastavujeme na jednom malém parkovišti a přesedáme na kola. V nedaleké obci Osinów Dolny si prohlížíme hraniční most, který se klene přes řeku Odru.

Polsko – německé hranice to je také komerční zóna neboli velké polské (vietnamské) tržiště. Vidíme jedno německé auto za druhým. Někteří jedou nakupovat, jiní na oběd.

Pokračujeme po silnici proti proudu řeky. Pomník, který označuje nejzápadnější bod Polska, sice míjíme, ale o kousek dál sjíždíme k řece a jsme tudíž také nejzápadněji, jak to v Polsku jenom jde.

Na okraji obce Stary Kostrzynek odkládáme kola a jdeme pěšky na vyhlídkové místo. A ty pohledy stojí za to.

Kousek pod námi vytváří řeka Odra záliv nebo slepé rameno, ale proti svému toku. Hlavní rameno řeky je současně hranicí mezi Polskem a Německem. Na polském území vyhlásili Cedynňski Park Krajobrazowy, Němci mají Oderwiesen Neurüdnitz.

O kousek dále si ještě prohlížíme Kościół pw. Miłosierdzia Bożego. Je však zavřeno. Následuje krátká porada u mapy a na základě jejích závěrů volíme zkratku po červené turistické značce. Nejprve stoupáme, aby nás posléze cesta pokračující v polích přivedla do borovicových lesů. Místo zpevněného povrchu nás čeká písek, ve kterém se jede zajímavě.

Brzy přijíždíme zpět do obce Osinów Dolny, což poznáváme podle krásných výhledů na rozlehlé tržiště.

Je příjemné, teplé a suché počasí, tudíž zastavujeme v jedné restauraci. Čistě ze studijních důvodů. Je přeci potřeba ochutnat polské točené pivo. Láďa se rozhodl před odjezdem si tady zanechat svůj batůžek, aby se s ním nemusel tahat. Naštěstí se sním v podvečer opět shledal.

Z vesnice jedeme přímo k řece, podél které vede obslužná cesta. Není to přímo cyklostezka, ale jede se po ní dobře.

Co chvíli vysedáme a kocháme se. Porovnáváme krajinu v Polsku a Německu. I to, jak se o ni starají.

Za hlavním ramenem Odry je v jednom místě vidět ještě nějaký tok, podle mapy „stará Odra či kanál Oder-Havel“. Ale to je daleko od nás, tudíž to detailně nezkoumáme.

Čeho si však všímáme, jsou zajímavé hraniční sloupy.

Dalo by se jet pořád dál a dál, ale je už pozdě, a tak se vydáváme po jedné z mnoha polních cest na cestu zpět. Po nějaké chvíli přijíždíme do městečka Cedynia.

Sluníčko svítí, je příjemně, a tak se zastavujeme na jedné zahrádce. Ze zdejších výpěstků jsme si vybrali opět ten polský.

Místní kostel je na vršku, a tudíž neunikl ani naší pozornosti. Jedeme k němu, prohlížíme si svatostánek i zajímavé okolí.

Kościół Narodzenia Najświętszej Maryi Panny w Cedyni byl postaven ve 3., čtvrtině 13. století. Jako materiál posloužil kámen, z velké části žulové kostky. V 17. století byl poničen, ale opět postaven. Také v následujících letech měl smůlu, jelikož ho postihly dva požáry, ale pokaždé byl naštěstí opraven. Věž není původní, ale byla přistavěna na počátku minulého století.

Více už nás toho v městečku nezaujalo, a tak jedeme na parkoviště, nocležiště. Dnes jsme ujeli na kole 36 km.

*

Den pátý – Přírodní park Údolí Dolní Odry, Národní park ústí Warty – Karlovy Vary

Ráno popojíždíme 300 metrů na další parkoviště, kde snídáme a prohlížíme si jeden zajímavý pomník. Já jsem dokonce vystoupal 232 schodů až na vrchol kopečku jménem Góra Czcibora (54 m.n.m.).

Jednak je odtud krásný výhled, na údolí Odry, do Polska i sousedního Německa, kam se dívá také polská orlice.

Kvůli tomu by sem ale schody nevedly. Důvod jejich zbudování je potřeba hledat před padesáti lety. 24. června 1972 tady slavnostně odhalili „Památník polského vítězství na Odře“ (Pomnik Polskiego Zwycięstwa nad Odrą) u příležitosti 1000. výročí bitvy u Cedynie.

Kromě parkoviště, laviček a přístřešků, jsou dole u silnice č. 124 umístěny tabule informující o bitvě.

Datum je jasný, 24. června 972. S místem bitvy už je to horší. Někteří historikové se přiklánějí k levému břehu Odry, ale také by to mohlo být až u Štětína. Poslední dobou se však badatelé přiklánějí k Cedynii. V této oblasti se totiž nacházel brod na řece Odře, kudy vedla obchodní cesta z Polabí do Pomořanska. Zda se bojovalo i v samotném městě jasné také není.

Informace o bitvě se dochovaly v Thietmarově kronice. Podle ní stály tenkrát proti sobě vojska polského knížete Mieszka I. a markraběte Lužické marky Hoda. Je zajímavé, že se tak dělo proti vůli císaře Oty I.

Odborníci se snaží v průběhu doby zmapovat průběh bitvy, ale informací moc není na rozdíl od různých teorií. Vypadá to, že polský kníže měl početně menší armádu, ale silnou stránkou byli jeho lučištníci i další vojáci dobře připraveni na boj v nerovném terénu. Velkou zásluhu na polském vítězství měl patrně také Mieszkův bratr Czcibor. Jak bitva probíhala se asi nikdy nedovíme. Jisté však je, že zmíněná událost stoupla po druhé světové válce na významu a stala se historickým symbolem vzhledem ke vztahu Polska s Německem.

Po snídani jsme se rozhodli ještě zůstat na polském území a pokračujeme podél Odry. Za vesničkou Kaleńsko sjíždíme k řece.

Kdysi tady byl brod a také přívoz. Nic už z toho nefunguje. Zůstala ale naštěstí kouzelná příroda, kterou vpíjím lačnýma očima do sebe.

O půl kilometru dál zastavujeme znovu, jelikož je zde pro změnu nějaká ptačí oblast. Ale především opět krásná příroda.

Další zastávku chceme udělat ve městě Kostřín (Kostrzyn nad Odrą), kde jsme očekávali nějaké památky. Nakonec ale zjišťujeme, že město nemá historickou část, patrně v důsledku druhé světové války.

Ani tady ještě nepřejíždíme na německé území, ale dáváme se na východ. Na jedné křižovatce objevujeme nečekaně menší rozhlednu.

Wieźa Widokowa przy Czarnowskiej Górce aneb tři betonové a šedesát dřevěných schodů. Z vyhlídkové plošiny si užíváme výhledy nejenom na Park Narodowy Ujscie Warty. Poblíž Kostřína se totiž vlévá řeka Warta do Odry.

Přes obec Słońsk pokračujeme do další vesničky jménem Przyborów, kde parkujeme auto a sedáme na kola. Vede tudy cyklostezka podél říčky jménem Postomia.

Nakonec jsme toho sice moc neujeli, ale zato hodně viděli. Každou chvíli zastavujeme, i když víme, že není v lidských silách vidět a vstřebat všechnu tu krásu kolem.

Království krav a býků, Ptačí oblast, a především krásná příroda v parku „Park Narodowy Ujscie Warty“, která se úžasně vybarvila.

Zpět se obracíme u vyhlídkového místa „Platforma Widokowa „Betonka“ przy Ścieźce „Ptasim Szlakiem“.

Šlo by to asi ještě dál a možná bychom poblíž Kostřína objevili soutok řek Warty a Odry. Nebo také ne. Močály, krávy a býci.

Příjemný závěr našeho putování. Užíváme si to. Okolní krajina je poetická, půvabná, prostě lidská. Ale musíme se loučit. V patách nám jde stará známá obluda jménem ČAS a již otvírá chřtán, aby si na nás pochutnala.

*

Před úplným opuštěním polského území si ještě v obci Ośno Lubuskie prohlížíme Kościół św. Jakuba Apostoła w Ośnie Lubuskim.  

*

Končí báječné cestování, končí i veliké zážitky. Následuje polský oběd a 561 kilometrů po převážně německých dálnicích do českých Karlových Varů.

*