Po kolejích to jelo, ale vlak to nebyl. Mnoho lidí tam čekalo, ale nikdo nenastupoval. Čepice, plácačka ani výpravčí u toho nebyli.
Přesně před 46 lety se uskutečnila jízda nejtěžšího nákladu po železnici. Z ponurého středověku k modernímu socialistickému sídlišti. To byla tehdy ale jízda, to se jen tak nevidí. A že už jsem díky své ženušce v poslední době nějaké ty koleje, přejezdy, výhybky a mašinky spatřil.
Vše začalo již v polovině třináctého století. Nebojte, nebudu vám tady tvrdit, že v té době již jezdily vlaky. Tehdy ale postavili na místě, o kterém chci psát, gotickou baziliku. Ta ale roku 1515 vyhořela. Jelikož svatostánek tady potřebovali, tak začali celkem brzy budovat pozdně gotický kostel, který byl dokončen roku 1550. Tehdy samozřejmě netušil, co všechno zažije v následujících staletích. Nejprve se kolem něho začalo rozrůstat město Most. Pak ale v okolí objevili uhlí, strategickou surovinu, kvůli které se měnily hranice a vedly války. Likvidace historické části města byla oproti tomu maličkost. Rozhodnuto o tom bylo v březnu roku 1964. Logicky tak nejenom věřící oplakávali svatostánek, ale v listopadu téhož roku se soudruzi kupodivu shodli na tom, že kostel Nanebevzetí Panny Marie bude zachráněn.
30. září 1975 bylo úterý a v 11 hodin 50 minut nastal významný okamžik v železničních dějinách naší země. Vše samozřejmě začalo o něco dříve, přípravou trasy, pokládkou kolejí i zdviháním a nakládáním kostela na kolejiště. Ve zmíněné úterý se však dal mostecký kostel do pohybu. Náklad to nebyl zrovna malý, gotické dílo ze 16. století bylo 60 metrů dlouhé, 31,5 metru vysoké a necelých 30 metrů široké. Tento „drobeček“ vážil téměř 12 tisíc tun.
Vzhledem k té váze a rozměrům to muselo být celé dobře naplánované. Oltář i další vnitřní vybavení bylo demontováno a odvezeno do depozitáře. Následně rozebrali hlavní věž, zpevnili klenbu nástřikem, konstrukci zajistili ocelovou výztuhou a oddělili od základů.
Dráha nebo trať (železnice asi ne) o celkové délce 841,1 metrů měla sklon 12,3 promile a byla postavena v oblouku. Kolejiště však měli k dispozici pouze v délce 160 metrů, tudíž se pětkrát demontovalo a opět dávalo dohromady. Kostel se vezl na transportních vozících ve dne i v noci rychlostí okolo dvou a půl centimetrů za minutu, přičemž byl zezadu tlačena a zepředu brzděn hydraulickými válci.
Akce, která byla sledována nejenom u nás, ale i v zahraničí, se úspěšně skončila 27. října v 8 hodin. Vzhledem k váze nákladu převáženého po kolejích byla tato akce zapsána do Guinessovy knihy rekordů. Zda s tím počítala komunistická propaganda nebo byla překvapena mi není známo.
Po revoluci se samozřejmě začalo uvažovat, že by svatostánek opět sloužil svému původnímu účelu. Mělo to však drobný háček. Byla potřeba církevní výjimka, jelikož oltář už nesměřuje na východ, ale na jih.
Podařilo se a kostel Nanebevzetí Panny Marie byl v červnu 1993 znovu vysvěcen. Kromě zajímavého interiéru s informacemi o výše zmíněné akci si může návštěvník vystoupat nějaké ty schody na vyhlídkovou věž. Jestli jsem dobře počítal, tak jich je 197, ale dole píší, že výstup je na vlastní nebezpečí a já také nejsem nejmladší, tak ta skutečnost může být plus mínus nějaký ten schůdek.
Krásný rozhled je do všech stran, ale já jsem samozřejmě zkoumal místa, kde se kostelík před 46 lety vezl po kolejích. Mělo by to být tam, kde je dnes jezero. Hledal jsem tak důsledně, že i do té vody, patnáct stupňů teplé jsem si nakonec vlezl. Ale koleje tam již nejsou.
Trochu podobný, uhelný osud potkal jednu fresku v nedalekém Duchcově: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=778732
