Když potřebuji opravit boty, tak nejdu ke kováři. Což o to, kovář je určitě šikovný člověk, ale boty, to není jeho obor. S botami proto půjdu k ševci. A když budu chtít koupit chléb, nepůjdu k řezníkovi, ale k pekaři.
Teď by mohl někdo namítnout, kam se obrátím, když budu chtít vědět odpověď na nějakou složitější otázku. „Zeptám se pánaboha nebo si vystačím se svými myšlenkami a úvahami?“
„Ani jedno, ani druhé,“ odpovím. „Obrátím se opět na odborníka.“
Znám sice jen jednoho, respektive jednu, ale to stačí. Není to Boží Syn, nýbrž moje žena. Ona ví totiž všechno. Přišla patrně z jiného světa. Ostatně běžnou pozemskou dámu bych ani o ruku nepožádal. A také mi slibuje, jako Bůh některým lidem, že když budu hodný, přijdu do nebe, ale já již čtyřiadvacet let v manželském nebi pobývám.
A mám zuby. Na tom by asi nebylo nic divného, kdybych se šíleně nebál návštěvy zubní ordinace. Již nějakou dobu vím, že nemám svůj chrup pro rozdávání veselých úsměvů, nýbrž abych se mohl do něčeho zakousnout. Pravda, občas bych také někoho zakousl, ale nevím, koho by to víc bolelo.
Navštěvuji sice velice šikovného pana doktora, ale to nemění nic na situaci, že mě k návštěvě ordinace musí moje žena vždy nutit. Snažím se to sice všemožně odkládat, například se slovy: „až po Novém roce“.
No a teď přišla opět ta chvíle, kdy jsem se nedobrovolně vydal na oddělení stomatologie. Byl jsem totiž objednán a má ženuška to odmítala zrušit. Nepomohly moje prosby, nebyl nic platný ani argument, že jsem se špatně vyspal, jelikož mi pan zubař lezl celou noc do snu.
Malá, vysoká čekárna. Bez okna. Jakoby chtěl stísněný prostor člověka připravit na to, co ho čeká a nemine. Přešlapuji na místě, sedám si a zase vstávám. Nemám rád čekárny. Připadám si tady jako v cele, kde trávím poslední chvilky před vykonáním rozsudku.
Jen se otevřely dveře a ozvalo moje jméno, tak jsem zavřel oči a skoro poslepu se nechávám odvádět do ordinace, kde jsem se svalil na křeslo, které z toho zasténalo. Věděl jsem, že budou následovat minuty napětí a strachu.
V tom se mě dotkly božské ruce a já otevřel oči. Cítil jsem se jako v sedmém nebi. Na stomatologii přišla nová paní doktorka. Mladá a krásná. S úsměvem na své andělské tváři se nade mne naklonila a já se koukám, kam by se slušný člověk dívat neměl. A představuji si, nač by slušný člověk ani pomyslet neměl. Pravda, trochu mi v tu chvíli vadí v ordinaci přítomnost zdravotní sestry. Nezpochybňuji, že je zde užitečná a její role je nezastupitelná. I když třeba moje žena by byla schopná v tuto chvíli mi dát lokální anestézii místo ní, kdyby věděla, na co myslím. Stačila by k tomu jedna přesně mířená rána.
Paní doktorka se chová jistě a laskavě. Pracuje jemně a hovoří skoro omluvně, když se dotkne mých zubů. V duchu si představuji, že na křesle trávím s radostí celý den. Vypadá to, že se začnu na návštěvy stomatologické ordinace těšit.
„Budeme vrtat jeden zoubek!“, přerušil mé romantické představy jasný hlas doktora, který mě vrátil zpět do reality. A já opět skoro omdlévám. Zavírám oči a už se těším domů na svoji krásnou ženu a na naši blížící se společnou dovolenou. Bez šikovného pana zubaře i bez krásné paní zubařky.
Ještě několikrát jsem se pokusil napsat povídku nebo něco, co by se tomu mělo podobat:
Jeden letní den jako pohádce: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473642
Oslava narozenin: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473645
Letní procházka městem: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=473649
Běžecká zpověď: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=548329
Diplomová práce:http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655
