Jízda MHD, aneb Moc Hodně Dobrodružství (MHD v Praze)

Více jak dvacet let jsem nejel městskou hromadnou dopravou a metrem ještě o nějaký ten rok déle. Věřím totiž svým nožičkám, které mi zatím slouží.

Jednou to však zase přijít muselo. Před několika dny jsem se potřeboval po Praze přesunout na větší vzdálenost za krátký čas. Zkoušel jsem propočítávat čas zrychlené chůze, ale vyžadovalo by to běh a přijít na školení ve stavu, kdy by možná někdo volal lékařskou pomoc, není vhodné. Bylo tedy rozhodnuto. Pouze jsem si nebyl jistý volbou dopravního prostředku. V Praze je totiž ten výběr velký.

První závažné otázky se vynořily v podvečer. Při sledování předpovědi počasí jsem marně hledal informace, co mě čeká v dopravních prostředcích. Budu tam mrznout nebo se mám připravit na saunu?

Zážitek, překvapení, výzva. Noc před tímto očekávaným dobrodružstvím se mi zdály prapodivné sny o Městské Hororové Dopravě. Ve zběsilém tempu jsem natlačen do vozu davem, který mě následně vyplivne úplně jinde, než jsem měl v úmyslu vystoupit. Nebo se vidím, jak dobíhám autobus a řidič, který se patrně špatně vyspal, mi buď ujede před nosem, nebo sice počká, ale záhy se ocitám zavřený mezi dveřmi a jsem vláčený několik metrů.

Druhý den tedy přicházím ke vstupu do metra s jistou dávkou nejistoty. Z hlubin mozku se mi naštěstí vynořily uklidňující vzpomínky na studijní léta, kdy jsem často jezdil v Praze tímto dopravním prostředkem a pravidelně šalinou v Brně či trolejbusem i autobusem v jiných městech.

Přesto napětí rostlo stejně rychle jako plevel po dešti na mojí zahrádce. Nákup lístku, jeho označení, jízda eskalátorem, výběr dobrého směru, vstup do vozu i následné vystoupení na správné stanici.

No nebudu vás napínat. Zvládl jsem to bez újmy na zdraví tělesném i duševním. Neprožil jsem pekelná muka, ani nezažil hororové scény. Naopak se mi to líbilo. Ale to neznamená, že bych se to chystal brzy zopakovat. Dalších dvacet let budu chodit po svých a pak uvidím.