Arabové i Židé, mladí či starší. Různí lidé se různě chovají, i když se na první pohled tak nezdají.
To, že někteří lidé žijící na jihu Evropy, v Africe či blízkém východě mají přezíravý pohled na úklid a pořádek obecně, jsem věděl, ale ….
*
Izrael, hotelová restaurace. Otevřený bufet nabízející neskutečné množství jídla. Nezáleží na tom, zda je oběd či večeři. Kromě nás jsou tady především Arabové a Židé. Jedni jak druzí si pokaždé naloží plný talíř rýže nebo těstovin, další vrchovatý talíř donesou se zeleninou. K tomu samozřejmě hodně masa a také na pečivu či jiných přílohách se nesmí šetřit. Když jsem to viděl poprvé, tak jsem nabyl dojmu, že jeden člověk nese jídlo pro skupinu lidí. Ale brzy jsem byl vyveden z omylu a pochopil, že takové porce si donesl každý sám pro sebe. Bylo více než jasné, že může sníst sotva čtvrtinu. A to se také stalo. Přibližně podobné díly jídla se ocitly na zemi a na stole. Ale něco zůstalo i na talíři.
Moc nás tady nebylo, kteří se snažili brát si pouze tolik, aby toho následně na talíři moc nezůstalo. Chování některých lidí bylo nad naše chápání. Neúcta k práci lidí, k potravinám, k přírodě? Někdo by mohl říct „humus“, ale tato pochutina za nechutné chování některých lidí nemůže. Inu svět je různý a snad všechno je možné.
Na fotografiích jsou stoly po dokončení „obřadu“ a někdy těžko uvěřit, že u takového stolu hodovali pouze dva lidé. A to již něco obsluha odklidila, než jsem stačil zaostřit fotoaparát. Nevím, zda se chovají stejně doma. Možná po nich uklízí služebnictvo, kdoví?
Když jsme viděli, jak tam bylo jídlo hezky připravené a nastrojené a jak poté velká část těchto dobrot (nemyslím jenom sladké) skončila nedotčena v odpadu, tak nám bylo smutno. Kdysi jsem četl, že se na světě vyhodí až třetina vyprodukovaných potravin, které by nasytily všechny hladovějící lidi, a ještě by zůstalo. Zdálo se mi to přehnané, ale nyní jsem pochopil. Človíčkové okolo nás znehodnocují dnes a denně neskutečné množství jídla.
A není to jenom jídlo, ke kterému mají takový vztah. Také obsluha v restauraci či baru je tady často považována za něco méněcenného. A tak nejeden kuchař, servírka či barman nás vítali s úsměvem, jelikož si s námi (na rozdíl od místních či Arabů) hezky popovídali. Dorozumět se nebyl problém. Většinou hned poznali, že jsme z „východu“ a začali na nás sami rusky.
*
V Izraeli se mi sice moc líbilo, ale některé otázky zůstaly nezodpovězeny. Na tvářích místních lidí mi chyběl úsměv. O jistých zásadách chování nemluvě. Pokaždé, když jsme se chystali vystoupit z výtahu, byli jsme zatlačení zpět, jelikož se vždy někdo (Arabové i Židé bez rozdílu) snažil, co nejrychleji nastoupit a nezajímalo ho, že by také mohl chtít kdosi ven z výtahu a že by bylo dobré mu dát přednost. Obdobnou situaci jsme zažili v autobuse, kdy se pohoršeně jeden sedící muž (Žid) podíval na mou ženu, která ho slušně požádala, zda by se mohl přestat roztahovat přes dvě sedačky a jednu jí uvolnil. Překvapen jsem byl též při výšlapu na Masadu. V části cesty je chodník široký pouze pro dvě osoby a já naivně očekával, že lidé sestupující z pevnosti dolů mi dají přednost. Děti, mládež i starší lidé šli vedle sebe a vráželi do mě. Nikdo z nich neuhnul. Já nemohl, já neměl kam.
Naopak příjemně jsem byl „šokován“ v Eilatu u přechodů přes silnici. Každý řidič tady dává chodci přednost a zastavuje, již když vidí člověka blížit se k přechodu. Tak bude ještě potřeba mnohokrát navštívit Izrael, sčítat své poznatky a zážitky, aby člověk mohl říct, že trochu poznal tuto zemi a pochopil ty človíčky tady žijící.
Předchozí povídání: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=704104
