Hradčanská vyhlídka nabízí daleký výhled na České středohoří, Lužické hory a okolí Hradčan. Samozřejmě se bavíme o krásném kraji nedaleko Máchova jezera. I přesto mě na Hradčanech přišla na mysl jedna pohádka.
Bylo-nebylo. Jednoho dne jedno malé království velmi posmutnělo. Přišlo o moudrého krále, který se roznemohl a nakonec umřel. Protože neměl děti, začali se brzy z okolních zemí ohlížet po uvolněném trůnu. V zemi ale vládla naštěstí královská demokracie. Lid si tedy svobodně zvolil mezi místní šlechtou toho nejschopnějšího z nejschopnějších, jistého šikovného zemana. Výběr to byl pochopitelný, jelikož dotyčný šlechtic měl značné zkušenosti, nesporné schopnosti, nemalý majetek, poslušné stádo kolem sebe i věrného a chytrého ovčáčka, od kterého si sliboval, že se mu bude starat o voly, osly, mezky i všechen další dobytek na hradě i v podhradí.
Král měl také dospělé syny, nejstaršího Metroviana, prostředního Euviana a nejmladšího Skanviana. Všichni tři ho sice milovali skoro jako svoje peníze, ale občas si ho též dokázali omotat kolem malíčku nebo ho utáhnout na vařené nudli.
Několik let vládl zeman království ke své velké spokojenosti a k ještě většímu údivu těch, co ho zvolili. Zavádění nezvyklých pořádků a popíjení bylinných lektvarů ho však čím dál tím více unavovalo, a tak začal uvažovat, komu předá žezlo a trůn. Jednoho dne si proto pozval své syny, aby jim i lidu sdělil své rozhodnutí, které následně nechá vytroubit z cimbuří svého hradu a vložit na sociální sítě.
„Ticho, ticho, promluví váš moudrý král,“ zvolal komoří a důležitost následující chvíle podpořil pokynutím ovčáčkovi, který třikrát souhlasně zaštěkal.
„Moji milí poddaní, jak je vám dozajista známo, jsem již starší pán a rozhodl jsem se předat trůn jednomu ze svých synů. Chtěl jsem původně vypsat volby, ale nebudu riskovat, že rozhodnete jinak, než se mi líbí, a tak svého nástupce určím raději sám. Bude jím ten, který mi odpoví nejlépe na mou královskou otázku, co považuje v životě za nejdůležitější,“ říkal pomalu a rozvážně panovník. Bylo jasné, že váží pečlivě a zodpovědně každé své slovo v této nelehké situaci. I když někteří poddaní si šeptali, že opět asi vypil moc lektvaru.
„Tatínku králi, tou nejdůležitější věcí na světě jsou peníze, hodně peněz. To je přeci jasné,“ řekl bez zaváhání Metrovian.
Král si promnul zarostlou šedivou bradu, narovnal si korunu na hlavě, usmál se a mlčky pokynul nejstaršímu synu, aby poodstoupil. Před trůn přišel Euvian. Také on si vyslechl královu otázku. Malou chvíli přemýšlel a pak odpověděl:
„Tatínku králi, tou nejdůležitější věcí na světě je mít, co nejvíce majetku, více než všichni ostatní.“
Také tentokrát se král poškrábal na své vousaté bradě a souhlasně několikrát zakýval hlavou a opět ukázal prostřednímu synovi, aby uvolnil místo pro nejmladšího.
„Tatínku králi, tou nejdůležitější věcí na světě je bohatství, nesmírné bohatství. To je nad slunce jasné,“ zvolal bez zaváhání nadšeně Skanvian.
Král se radostně pousmál, spokojen s tím, co se dozvěděl. Záhy ale posmutněl, jelikož pochopil, že mu odpovědi moc neulehčily situaci při výběru svého nástupce.
„Potěšili jste mě moji synové. Je vidět, že jsem vás dobře vychoval a vaše názory jsou hodny královského trůnu. Ale ten je jenom jeden a vy jste tři. Vymyslel jsem tedy ještě další úkol. Králem bude ten, který mi postaví na důchod neúžasnější palác na nedaleké vysočině.“
Takový úkol překvapil všechny. Nastal nezvyklý klid. Zbrojnoši se neopovážili ho rušit a hartusit halapartnami. Šašci udělali potichu a nesměle poslední přemet. Nikdo z poddaných se ani nepohnul. Všichni sledovali, co se bude dít. Jenom ovčáček, vlastně již ovčák, protože mezitím dospěl, byl nad věcí a moudře zaštěkal, skoro jako by promluvil. Všichni tři synové to pochopili a chvíli společně něco řešili. Poté předstoupil před krále nejstarší syn a pravil:
„Tatínku králi, vypadá to, že já jediný jsem našel odvahu splnit tento těžký úkol. Jsem rozhodnutý ti postavit ten nejúžasnější palác s tisíci a jednou komnatou, se stovkami věží, s voliérami plnými vzácných zpěvných ptáků a s kašnami, z nichž bude tryskat tvůj oblíbený lektvar.“
Zbývající dva synové jenom nesměle pokývali hlavami a sdělili králi, že si na tak těžký úkol netroufají. Ale nevypadali vůbec smutně.
Metrovian se hned v následujících týdnech pustil do plnění zadaného úkolu. Byl přesvědčen, že mu to nebude dělat pražádný problém, ani kdyby tam byla skála, jelikož měl již nějaké zkušenosti s tunelováním. Avšak za nějakou dobu se ukázalo, že si naložil na svá bedra více než je schopen zvládnout. Čas běžel a stavba nepokračovala kdoví jakým tempem.
Uplynulo několik dalších měsíců. Zasmušilý král nervózně brouzdal po zahradě i po internetu, a čekal nějaké zprávy z vysočiny, ale pořád nic. Jak se bezmyšlenkovitě šoural kolem hradu, málem porazil ženu, co nesla v nůši čtyřlístky.
„Kam to neseš babo, máš se starat o mé královské peníze, a ne o ten zelený plevel!“
„Můj panovníku, jak určitě víš, čtyřlístky nosí štěstí, a to budeme nyní nejenom my dva potřebovat.“
„Už ti asi ty groše lezou na mozek. Budu tě muset vyměnit!“
„To mám za svoji dobrotu? Copak si nepamatuješ, že jsem ti vychovala všechny tvé syny a naučila je lásce k penězům a k dokonalému utrácení bez jakékoliv finanční zdrženlivosti.“
„Co to zase plácáš?“ osopil se na ní.
„Ty opravdu nic nevíš? Co tvůj rádce, ten tě neinformoval?“
„Ten je už několik dní v královské oboře a řeší tam nějakou důležitou zakázku. Pověz tedy, co víš!“
„Nad ránem přijel vrchní královský soudce a oznámil, že nechal prošetřit stavbu paláce na vysočině a došel k závěru, že tvůj nejstarší syn Metrovian provádí stavbu prachbídně a utrácí tam peníze, které mu nepatří.“
„A má být? Tady všechno patří mě, tudíž je to v pohodě.“
„Stárneš králi. Patrně sis nevšiml, že proběhla pirátská revoluce a místo královské, máme nyní parlamentní demokracii, Tvého syna uvrhnou do hladomorny, jeho firmu zavřou a ty, jestli dojdeš k rozumu, tak si na té vysočině můžeš odpočívat pouze v chaloupce. Ale za to, že jsi byl na mě vždy hodný, zkusím prosadit, abys jako důchod dostával pravidelně skývu chleba a lahvičku bylinného lektvaru.“
„Babo! Tebe neodsoudí?“ podívala se na ni králova vrásčitá tvář.
„Já jsem to prohlédla a řekla zavčasu své Ano,“ uchechtla se bývalá ministryně a v koutku úst jí šibalsky škublo.
Ptáte se, jak to všechno dopadlo, děti? Nemusíte mít obavy a můžete jít klidně spát. Nakonec to ani s tím králem tak špatně neskončilo a všichni bohatí lidé si v tom království žili dál dobře a jestli neumřeli, tak jsou ještě bohatší a majetnější než dříve.
