Probouzím se v hotelu, ležím na posteli a přemýšlím, kde jsem se tady vzal, co tu dělám. Netuším. Před sebou vidím nápis timuaB. Něco mi to říká.
„Copak se děje miláčku, že sebou nad ránem házíš, vykřikuješ ze spaní a vzbudil jsi se takový zpocený?“
„Promiň, ale zdálo se mi něco divného,“ říkám ještě se zavřenýma očima.
„Už jsem se lekla, že tě něco bolí,“ oddychla si Pavlínka.
„Ty si z toho děláš legraci, ale já měl sen o tom, že jsem včera dostal cenu za fasádu roku,“ říkám nejistě, jelikož tlak v mé hlavě i břiše není zrovna malý.
Pootevřeným oknem vniká dovnitř čerstvý vzduch, ale nepomáhá to. Ach, uf, hlava mi asi brzy praskne. Bum, bum, do spánků mi buší permoníci. Opatrně se pohybuji a snažím se je přesvědčit, aby toho nechali a šli raději někam opravovat fasádu.
„Kde to jsem?“ pokládám velice důležitou otázku své ženě.
„No tak popořádku. Jsme v České republice, v Praze, kousek od Fóra Karlín, kde jsi včera opravdu převzal cenu Fasáda roku. Tak nyní už víš, kde jsi a mohl bys pomalu vstávat.“
„Co? Jak, prosím?“ trhl jsem sebou, až jsem málem spadl z postele. Pokouším si vybavit detaily včerejšího večera, ale mé vzpomínky nejsou o moc lepší než chabý signál WI-FI v hotelovém pokoji.
„Přejedl jsem se včera nebo přepil?“ ptám se Fasadea, který na mě kouká z nočního stolku. Na rozdíl ode mě je mu hej. Nemusel ochutnávat všechny ty dobroty, skotský uzený losos, konfitovaný anglický roastbeef, rakouský karé speck, kachní marinované masíčko, tygří krevetky nebo jemně zauzenou sušenou pečeni a zapíjet to vínem, pivem a kořalkou.
„Ano,“ říkám, když zaostřím zrak a spatřím rozmazaně svoji ženu.
„Ty moc dobře víš, že jsem se chtěla zeptat, zda jsi to musel míchat dohromady?“
„Za to může on. Fasadeus, Fasadeus, .. takové ušlechtilé jméno a … Budu mu za trest říkat Baumiťák,“ svádím to na sošku, kterou beru do rukou. S otázkou se však obracím na svou ženu: „Tu cenu mi opravdu předával Don Corleone nebo snad sám Al Capone?“
„Ne miláčku, to byl pan architekt, předseda poroty.“
„Když ne Baumiťák, tak za všechno mohou pořadatelé,“ snažím se přesvědčit svou drahou polovičku o mé nevině a beru do rukou noviny.
„Jezte, pijte, nevíte, kdy přijde šťára,“ zhluboka jsem se nadechl a ukazuji na jeden nadpis, čímž se snažím dát na vědomí, že jsem jenom poslouchal. A hned dodávám: „A také slibovali prohibici! Jak jsem mohl vědět, že v těch skleničkách bude skutečný alkohol.“
„Prohibici ano, ale prohibici dobré nálady,“ opravuje mě ženuška: „A myslím, že se jim to podařilo. Byl to úžasný večer.“
*
„To máš pravdu. Sice některé detaily včerejšího famózního dýchánku jsou pro mne obestřeny rouškou tajemství, ale jedno vím určitě. Nejenom na podiu nám to spolu slušelo.“
Video z předávání ceny
---------------------------------------------------------------
Poznámka pod čarou:
Název společnosti, která mě pozvala na tento báječný večer a od které jsem obdržel cenu, nemohu uvést, jelikož by mi článek zakázali pro nepovolenou reklamu. Ale kdo tam byl, pochopí. A kdo by chtěl něco takového zažít, tak rada je velice jednoduchá. Stačí udělat nějakou hezkou fasádu, k tomu přidat trochu štěstí a třeba se to za dva roky podaří.
