Březen, za kamna vlezem, a budeme si tam číst

Já pořád, kdo mi to klepe na dveře, a on to měsíc knihy. Tak jsem otevřel a on mě pozval do knihovny, kterých máme v Česku nejvíce na světě v přepočtu na obyvatele.

Pro některé lidi je březen stále synonymem Měsíce knihy, pro jiné se jedná o ideologickou nálepku minulého režimu a mnozí ani neví, že knihy existují. V kalendáři se dnes toto spojení již neobjevuje, ale pro milovníky knih a patrně také pro dříve narozené je to věc více než jasná. Březen zůstává i nadále Měsícem knih.

Vše začalo patrně roku 1955, kdy se konal první ročník Měsíce knihy. Jednalo se sice o propagaci totalitního režimu, ale záměr, aby se více četlo, nemusel být špatný. Nad obsahem knížek v době, kdy se stal vzorem Sovětský Svaz, by se samozřejmě dalo diskutovat. Mnoho knih bylo tehdy bez příběhu stejně jako lidí bez duše. Já tu dobu nepamatuji, ale již v osmdesátých letech bylo možné sehnat i celkem zajímavé a kvalitní tituly. Občas se dokonce stávalo, že seznam zakázaných autorů přicházel na prodejnu později než vlastní knížky, které byly obratem rozebrány. Určeny k tomu byly především knižní čtvrtky, které s sebou přinášely nejen knižní novinky, ale také dlouhé fronty před knihkupectvím. Někteří nadšenci tu stáli od brzkých ranních hodin. Kdo měl známého v prodejně, měl vyhráno. Opravdu dobrá kniha byla totiž často podpultovým zbožím.

Po sametové revoluci sejmuli březnu ideologickou nálepku. Zkoušely se a dodnes zkoušejí inovace jako „Březen – měsíc internetu“ nebo „Březen – měsíc čtenářů“. Knihy však začaly hynout nezájmem lidí, jejich četba se výrazně snižovala a mnozí s nástupem počítačů, rozvojem internetu, rozšířením počtu komerčních televizních programů, modernizací kin či vynálezem knižních čteček předpovídali knize černou budoucnost. Naštěstí se tak nestalo a zrušili zatím pouze knížky vkladní. Naopak kvalitním autorem dobře napsaná papírová kniha je a bude stále zázrak k nezaplacení. Možná je to tím, že při čtení z klasické knížky toho člověku v hlavě zůstane mnohem víc než při čtení textu z obrazovky. Doufám, že se knihy nepřestanou nikdy psát i vydávat a snad si v budoucnosti nebudou lidé s úsměvem povídat o naší prapodivné zábavě, četbě knih. I když, kdo ví? Některé malé děti se dnes naučí dříve zapnout a ovládat chytrý telefon či počítač než otevřou svou první knihu.

Číst slovo za slovem, větu po větě, prohlížet si obrázky a obracet stránky. Chvíle se zajímavou knížkou jdou stěží něčím nahradit. Člověk, který se ponoří do knihy, uniká ze skutečnosti do světa příběhů, může s literárními hrdiny prožít jejich napínavé osudy a přenést se kamkoli, aniž by vytáhl paty z domova. Stačí k tomu trocha fantazie a touha se něco dozvědět. Dobrá kniha navíc umí, na rozdíl od některých lidí, s člověkem rozmlouvat upřímně a bez přetvářky.

V knihkupectvích jsou regály zprohýbané pod tíhou klasických literárních skvostů i novinek od neznámých autorů. Dnes už se knížky neschovávají pod pult a fronta na ně jako v minulosti je určitě snem každého prodavače. Tiskárny chrlí nové tituly s dokonale graficky vyvedenými obaly a knihy v obchodě ještě voní tiskařskou černí. Člověk neví, co by z té nádhery chtěl mít doma dřív. Jenže ono to něco stojí a v praktickém životě je ke spokojenosti zapotřebí kromě šlechetného ducha také peněz. Čtení knih není záliba zrovna nejlevnější, a tak se chodí lidé do knihkupectví spíše kochat a přemýšlejí, jak to jen udělat, aby si alespoň některou knížku mohli vzít s sebou domů.

Naštěstí život knihomolů v Česku nemusí být nutně smutný. Pánbůh u nás nedal po revoluci zaniknout veřejným knihovnám, které se dokonce obnovují či vylepšují a z některých se stávají úžasné architektonické počiny plné literárních skvostů i uměleckých pokladů. A tak se může každý vydat do některého z těchto kulturních stánků a vypůjčit si libovolnou knihu, když se mu v peněžence nedostává na její zakoupení. Patrně se přišlo na to, že zdravé knihovny mají vliv i na zdravou mysl lidí a z dřívějšího úložiště textů se stávají také místa zajímavých setkání.

Jak jsem již napsal v úvodu, tak podle srovnávacího průzkumu Nadace Billa a Melindy Gatesových by mělo mít Česko nejhustší síť knihoven na světě. Jedna knihovna u nás připadá na necelé dva tisíce lidí. Sice v návštěvnosti dospělých patříme „pouze“ k průměru, ale i tak u nás zavítá do knihoven více lidí než na sportovní akce. A to do sportu „tečou“ od státu i sponzorů miliardy.

A proč je českých, moravských a slezských knihoven tolik? Vše začalo patrně v roce 1919, kdy právní řád nově vznikající republiky nezapomněl ani na knihy. Ve snaze o zlepšení gramotnosti, prohloubení všeobecného vzdělání, povznesení českého jazyka, návyku si číst i kupovat knihy schválilo 22. července 1919 Národní shromáždění první knihovní zákon (Zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb.), který ukládal povinnost zřídit a provozovat knihovnu v každé obci, i v té nejmenší vesničce. Knihovní zákon i vlastní knihovny přežily německou okupaci, dobu komunismu a nezničilo je ani rozdělení Československa. V poslední době se občas nějaké škrty v rozpočtu nechovají zrovna příznivě ke knihovnám, ale ty dělají, co mohou, aby si lidé nepřestali půjčovat knihy a neztratili návyk číst.

A tak vzhůru do knihoven, i když se někomu tato představa v době internetu může zdát podivnější a zastaralejší než kdykoliv dřív. Třeba tam objevíte krásu a tajemství nějaké zajímavé knihy, kterou nejprve prolistujete, poté si v klidu pročtete a nakonec si pro ni zajdete do knihkupectví, aby jste ji uložili do vlastní knihovny, kde se stane další ozdobou vašeho domova. Občas se k ní vrátíte, jelikož se vám bude líbit o to víc, čím budete vy i ona starší. Času je málo, krásných knih mnoho a každá chvíle s nimi strávená je příjemným zážitkem. A jestli vám nestačí knihy těch druhých, začněte psát sami a rozšiřte bohatství knižního světa.

*

V jedné takové knihovně jsem se zúčastnil literární soutěže a moje povídka se líbila: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=474655