Azorové zápisky a obrázky – část třetí

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku. (Faial, Parque Florestal do Capelo)

17. září 2019

V dalším putování pokračujeme podél pobřeží a hned v prvním městečku zastavujeme. Lagoa, to je především velice zajímavý přístav. Procházíme se a pozorujeme místní lidi, převážně rybáře a jejich pomocníky. Nevšední podívaná.

Objevujeme také rybí restauraci, kde si člověk může vybrat rybičku a oni mu ji připraví. My však nyní nemáme hlad. Škoda, že jsme sem nezavítali včera večer.

Před odjezdem se dáváme ještě kávičku v podniku, který si o naši návštěvu přímo říká. Turistů do něho asi moc nezavítá, ale nám se tady líbí.

Další naší zastávkou je městečko Agua de Pau. Kromě nás sem zavítala také změna počasí, a to právě v okamžiku, když se vydáváme na místní kopeček ke kostelu Ermida de N.S. Do Monte 1931. Zajímavá je také nedaleká vyhlídka, ale prudký déšť nám moc nedovoluje fotografovat.

Počasí se brzy umoudřuje a my zastavujeme u nedalekého vyhlídkového místa, kde sušíme věci, rozhlížíme se a mačkáme spouště fotoaparátů.

PraiaTrinta Reis, další velice zajímavé místo. Kdysi funkční hydroelektrárnu dnes připomíná muzeum Central Hydroeléctrica 1911.

Úžasná příroda i pozůstatky elektrárny a potrubí. Pořád něco objevujeme a potkáváme také údržbáře, kteří se starají o průchodnost stezky. Nakonec přicházíme až k horní nádrži.

Cestou zpět se ještě jednou zastavujeme v polorozbořeném objektu elektrárny. Místo je to tajemné a já zde chvíli stojím v mlčenlivém úžasu.

Po návratu k autu pokračujeme v cestě a v moři pozorujeme zajímavý skalní kráter, který bychom si chtěli trochu více prohlédnout. Nejprve se zastavujeme na okraji města Vila Franca do Campo, kde je vyznačená vyhlídka. Což o to, pohledy jsou odsud zajímavé, ale potřebovali bychom někam výš, abychom viděli dovnitř.

Jedeme tedy do kopce nad město. V mapě jsme si našli vyhlídku Miradouro da Sra da Paz.

Kromě ní je zde také menší, ale krásný kostel obklopený zelení a květinami. Jmenuje se Ermida de Nossa Senhora da Paz a vede k němu zajímavá stavba schodiště. Nezáleží, zda je člověk věřící či nikoliv. Určitě nikdo nespěchá po schodech, aby si mohl prohlížet jednotlivé úrovně zdobené náboženskými motivy.

Opět jsme tedy vystoupali o kousek výš, a tak si užíváme další úžasné panoramatické výhledy do okolí i na moře. Myslím, že vidíme ten kráter přesně tak, jak jsme chtěli.

Čas utíká rychleji, než by se nám líbilo, a tak musíme spěchat na letiště. Volíme proto cestu po dálnici, která má však jisté zajímavosti, na které nejsme úplně zvyklí. Například tady mají kruhový objezd.

Na letišti vracíme automobil chvíli po třetí hodině, tudíž nemáme tak velké zpoždění. V hale ještě dobalujeme věci a řešíme ostatní záležitosti před odletem.

Letadlo Bombardier Q400, které náleží mezi nejmodernější dvoumotorová turbovrtulová letadla na světě, se vydává na cestu ve čtvrt na šest a my definitivně opouštíme Sao Miguel, největší a nejosídlenější ze všech devíti ostrovů.

*

Pico, tak se jmenuje druhý ostrov, který navštěvujeme při našem azorském putování. Letadlo se sice trochu houpalo, ale přelet o vzdálenosti 250 km zvládlo bez problémů za tři čtvrtě hodiny.

Vzhledem k předpovědi počasí a plánovanému výstupu na nejvyšší horu, jsme se rozhodli pro malou úpravu původních plánů a z letiště Aeroporto do Pico se chystáme rovnou do přístavu, kam je to devět kilometrů.

Na internetu se lze dočíst, že z letiště jezdí autobus, což potvrzuje také informační cedule. Logicky by se dalo očekávat, že pojede vždy po příletu letadla, kterých tady přistane pouze několik za den. Ale není tomu tak. Také časy odjezdu hledáme marně.

Několik taxíků zkušeně rozebrali ty nejrychlejší, ostatní si půjčují auto nebo již mají domluvený odvoz. My máme naštěstí Frantu. Opět si vyhlédl „oběť“, kterou jde požádat o cigaretu. Tentokrát to byl letištní policajt. František poté, co od něho vyloudil kuřivo, se ho zeptal na zajištění taxi, čehož se pán ochotně ujal. Sice si neodpustil poznámku, co všechno po něm ještě budeme chtít, ale vůz za chvíli přijel. A dokonce pro hodně lidí, tudíž se tam vešli také dva turisté z Německa. Více lidí znamená vždy příjemnější cenu.

Nechali jsme se vysadit v přístavu, kde panuje nezvyklý klid. Ale lidé a informace tady jsou, a tak se dozvídáme, že dnes jede již jenom jeden trajekt, a to v jednadvacet hodin. Času máme tedy dost, a tak jdeme nejprve ven posvačit, poté kupujeme lodní lístky a necháváme si odbavit zavazadla.

Bez batohů odcházíme na krátkou procházku okolo kostela a zátoky do nejbližší hospody. Hraje se totiž fotbal. On je v televizi vlastně skoro každý den nějaký zápas, ať přímý přenos nebo ze záznamu.

Já se po jednom pivu vydávám na malou procházku k moři, kde sleduji západ slunce nad ostrovem Faial, kam se večer chystáme.

Ve tři čtvrtě na devět jsme již na lodi a pozorujeme práci lodníků, nastupující lidi a přijíždějí automobily. Přednost má sanitka, o které nám sdělili, že převáží pacienta do domácí péče, jelikož na jeho domovském ostrově není specializovaná nemocnice.  

Po půlhodinové plavbě kotvíme u města Horta, které je vzdálené osm kilometrů od sousedního ostrova.

Horta, správní středisko ostrova Faial, je zahaleno do tmy a nad ním je celkem velká oblačnost. Proto zkoušíme hledat nějaký přístřešek. Moc se nám to nedaří, a tak Franta v hospodě u cigarety domlouvá nocleh.

Původně jsme byli ujištěni, že nabídka ubytování je z křesťanské lásky, ale nakonec si za ni nechal majitel penzionu zaplatit 45 eur. Ubytoval nás v přízemí, v apartmánu, kde byl původně nějaký bar, tudíž tam chyběla okna. Abychom mohli v noci větrat, tak jsme provedli drobné úpravy vchodových dveří.

*

18. září 2019

*

Venku nás vítá pošmourný den. Původní úvahy o cestováním autobusem po ostrově neshledáváme jako reálné, a tak si v přístavu půjčujeme automobil. Na toulky ostrovem se vydáváme severovýchodním směrem. První zastávku jsme si vyhlédli kousek nad hlavním městem, kde se nachází památník Monumento de Nossa Senhora da Conceiçao, obrovská socha i vyhlídka.

Je odtud vidět hezky do přístavu i na celé hlavní město, ale ty nejúžasnější výhledy by měly být na druhou stranu, přes moře. Nedalekému protějšímu ostrovu Pico vévodí impozantní sopečný kužel Montaha do Pico a zároveň nejvyšší hora Portugalska. Zdvihá se do výšky 2.351 metrů hned od moře, takže při pohledech z protějšího ostrova Faial působí ještě vyšší, než je ve skutečnosti. Já bych tomu docela i věřil, ale nejdříve by bylo potřeba udělat něco s tou oblačností.

Přes městečko Feteira přijíždíme k pobřeží, kde nás letiště Aeroporta da Horta patrně zaujalo natolik, že kousek za ním zastavujeme a fotografujeme.

Před jedenáctou hodinou objevujeme piknikové místo Parque Florestal do Capelo, kde je to přímo úžasné. Svačíme a promýšlíme další program, jelikož předpokládáme, že nic lepšího ke spaní již dnes neobjevíme.

Nejprve navštěvujeme zdejší malé, ale velice zajímavé muzeum, kde mají ukázku bydlení z dob minulých.

V dáli vidíme malý kopeček, tak se tam vydáváme. Vychutnáváme si úžasný klid a kocháme se květenou okolo nás. Nechápavě kroutíme hlavou například nad loukou máty.

Po půl hodině stojíme na vrcholu, kterým je sopka Cabeço Verde v nadmořské výšce 488 metrů. Sice mraky s námi zcela nespolupracují, ale něco je vidět.

Kráter vyhaslé sopky je zarostlý a skoro přehlédnutelný. Z naší strany se nejedná o prvovýstup, jelikož tady již kdysi kdosi postavil vysílač a podobné záležitosti.

Pokračujeme na západ okolo nepřístupné jeskyně Furna Ruim, za kterou začínáme klesat, aby se před námi postupně otevírali úžasné výhledy na pobřeží.

Ale my si dáváme ještě jeden menší výstup. Zaujal nás kopeček, který se jmenuje Cabeço do Canto a vyrostl do výšky 347 metrů nad mořem.

Kousek za ním objevujeme jeskyni s názvem Gruta do Cabeço do Canto. V tomto případě lze do ní nakouknout, a tak neváháme a vydáváme se na malý průzkum.

Nedaleko odtud se nachází vyhlídkové místo s betonovou stavbou, odkud si již detailně prohlížíme pobřeží s majákem a sopečným okolím.

Zbývá nám posledních několik set metrů k silnici, u které se na chvíli zastavujeme. Zaujala nás parta dělníků, kteří „pilně“ pracují. Abych jim nekřivdil. Dělají. Jedna věc je tempo práce, druhá smyls činnosti. O té první rozhodují sami, to druhé neovlivní. Upravují totiž místo, které podemlela voda při nedávném dešti. Myslím, že nejenom nám je jasné, že po dalších dešťových srážkách to bude vypadat podobně. Ale dělníci nebudou bez práce.

Úžasné pohledy se nám nabízejí. Nevíme, kam koukat dříve. Je pravda, že kdyby se psal rok 1958, tak bychom se asi tak v klidu nekochali. Tenkrát totiž vybuchla sopka Vulcao dos Capelihnos a hodně toho zničila.

Maják však zázračně přežil, jenom je částečně zasypaný popelem. Jdeme se tedy k němu podívat. A opět pozorujeme dělníky i stavební stroje. Všichni to tady uklízejí, jako by měla přijet vzácná návštěva. Asi se o nás nějak dozvěděli.

Nacházíme se na nejzápadnějším bodě našeho putování po tomto ostrově, ale vlastně i po celých Azorech. Nejzápadnější místo souostroví to ale není. To bychom museli na ostrov Ilha das Flores.

Je teplo a chtělo by to koupel. Kousek odsud severním směrem objevujeme oblast s názvem Zona Especial de Conservaçao da Caldeira e Capelinhos. Bohužel jsou vlny větší, než je bezpečné, a tak si na hlavní pláž s převisem netroufáme. Ale do vody lezeme. Našli jsme si takový koupací koutek, kde se postupně střídáme. Sice bychom si chtěli zaplavat, ale Atlantský oceán má jiný názor.

Cestou zpět se zastavujeme u malého vinařského stavení, kde právě lisují hrozny. Lidé jsou velice příjemní a dávají nám ochutnat hrozny i čerstvý mošt. Chvíli na to se ještě chlubí fíkovou kořalkou, a tudíž my jim dáváme okoštovat pro změnu slivovici.

Ochutnáváme také víno a posléze si u nich kupujeme pěti litrový demižon s mladým červeným vínem za osm eur včetně obalu. Jak posléze zjišťujeme, tak ten pro ně nemá asi tak velkou cenu. Nikdo nechce jeho vrácení a na několika místech vidíme se válet prázdné demižony.

V dalších toulkách po ostrově již dnes nepokračujeme, nýbrž se vracíme zpět na vyhlídnuté úžasné piknikové místo, kterých, jak posléze zjišťujeme, se na Azorech nachází více. Po cestě se ale ještě zastavujeme na okraji města Praia do Norte nakoupit ryby, koření a pivo.

Sbíráme po okolí dříví, rozděláváme oheň, připravujeme jídlo, bumbáme a papáme. Je tady úžasně. Před půlnocí uleháme pod přístřešek, jelikož s tím deštěm to není tady nic jistého.

*

Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757145

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757326