Azorové zápisky a obrázky – část první

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku. (Lisabon, Sao Miguel, Lagoa das Furnas, Furnas, Povoacao, Nordeste, čaj)

12. září 2019

Hotel Star inn nehledejte na Azorech. Náš odlet z Prahy měl malé zpožděním a pilot nebyl tak šikovný, aby to dohonil. Do Lisabonu, místa plánovaného přestupu, přilétáme o 45 minut později. Není to sice moc, ale u následného letu již ukončili nastupování. Zkoušíme to, žadoníme, ale nakonec jsme rádi, že dostáváme letenky na další den ráno, poukázku na hotel a další papírek v hodnotě 10 eur na občerstvení.

*

13. září 2019

Azory, to je devět zelených sopečných ostrůvků daleko v Atlantském oceánu, asi ve třetině vzdálenosti mezi Lisabonem a New Yorkem, tj. nějakých 1.300 km na západ od pevninského Portugalska, ke kterému náleží. My navštěvujeme jako první ostrov Sao Miguel, kam míří většina letů z pevniny.

Lagoa das Furnas, jedno z několika krásných kráterových jezer na ostrově, se nachází necelou hodinu jízdy východním směrem od letiště.

Velice zajímavé místo. Pozorujeme horké bublající bláto, husté oblaky sirnatého dýmu vycházející ze zemských puklin i přípravu místní speciality Cozido na sopečných plynech. Lokální tradice či turistická atrakce. Velké kuchyňské hrnce se spouštějí a po nějakých šesti hodinách zase vyzdvihují z otvorů v zemi.

Směs masa (kuřecí, vepřové, hovězí i klobása) a zeleniny (mrkev, zelí, kapusta, brambory a kdo ví, co ještě) se vrství na sebe. Každé z míst je označeno názvem, patrně majitelů restaurací či speciálních agentur. Nedaleko stojí jejich dodávky, které zajišťují transport surovin i hotového jídla. Občas také dovezou turisty, aby jim to divadlo ukázali.

I přes výše uvedené je v okolí jezera celkem klid, líbí se nám to tady. Až na ten hlad. Je čas poobědvat. Domácí karbanátky od tatínka balím do alobalu a ukládám na místo, odkud vychází sirnaté teplo. Sice to vypadá jako kanál, ale dobrá věc se nakonec podařila. Jídlo se ohřálo a před hladovou kočkou jsme ho uchránili. Někdo by mohl říct, že Cozido to není, ale já myslím, že karlovarské karbanátky mají neopakovatelnou originální "vulkanicko-podzemní" příchuť.

Po dobrém obědě následuje procházka okolo jezera. Jedná se o záležitost výškově i terénně nenáročnou, při které se nám otevírají pěkné výhledy na jezero. Náš zrak však více upíráme na kouzelné květiny jedinečných barev a zajímavé stromy s neuvěřitelnými kořeny. Dominující jsou samozřejmě hortenzie, i když jsou již částečně odkvetlé, ale stále úžasné.

Vzhledem k příznivé teplotě a vlhkosti je tady vše, například kapradiny, větší, než jsme zvyklí. Dalším překvapením jsou pro nás bambusy, které lemují část cesty. O kousek dál objevujeme podle čichu voňavé eukalypty.  Řekl bych, že všechny stromy, keře i další rostliny jsou tady krásně zelené a lesy husté. Plodnost zdejší půdy je zřejmá při každém pohledu. Je jasné, proč zvolili název Sao Miguel (Zelený ostrov).

Skvělou procházku končíme u pohřební kaple Chapel of Nossa Senhora das Vitórias. Vstup dovnitř je spojen s návštěvou přilehlého parku, krajinářské zahrady José do Canto a zaplacením vstupného. Možná by to nebylo špatné, ale my volíme něco jiného.

Stačí opustit cestu a vidíme nevídané i bez platby za vstup. Na jednom z informačních panelů se píše, že před námi roste strom jménem aurakárie a to dokonce jeden z největších exponátů na světě. Tento exotický stálezelený jehličnatý strom je u nás znám též pod jménem blahovičník. Rekordman nacházející se před námi je vysoký přes 50 metrů a obvod kmene má 193 centimetrů.

O kousek dál objevujeme pěšinku do „džungle“. Zkoušíme se po ní vydat, ale brzy to musíme vzdát. Po deštích je povrch kluzký až nebezpečný. Vracíme se tedy na oficiální cestu a vyhlížíme v mapě červeně značenou odbočku s názvem Grená - Pico do Ferro.

Je pravda, že v místě, kde vede cesta do kopce, je pletivo, které jako by říkalo: „Tudy se nechodí“. Ale je částečně odhrnuté a také na pěšině jsou vidět stopy od bot. Cedulka „TRAIL CLOSED“ nám sice něco říká, ale všemu se nesmí věřit. Zavřít celou značenou turistickou cestu? A ještě ke všemu tu, kudy jsme si naplánovali výlet? Situace je pro nás více než jasná. O kousek dál se pletivo opakuje a my stále nechápeme.

Polorozpadlý dům Casa da Grená a nová přístupová cesta. My se však po ní nevydáváme a pokračujeme dle původního záměru.

Kde se vzalo, tu se vzalo, další pletivo přes cestu nás čeká. Brzy je nám vše jasné. Přicházíme ke svahu, který strhl prudký déšť. Zajímavý pohled dolů. Opatrně jdeme na druhou stranu a k jezeru se raději nedíváme. Byla by to zajímavá skluzavka, ale s nezajímavým koncem.

Zbývá nějakých pět výškových metrů a jsme na hranici lesa a začínáme se rozhlížet. Ty pohledy nemají chybu. Dole jezero, okolo něho kopečky, před námi kytičky, prostě něco úžasného. Jsme tady sami. Kolem nás úžasný klid a krajina jako v pravěku. Možná se objeví i ptakoještěr.

Za drobného deště přicházíme k oficiální vyhlídce, která se nachází pod kopečkem Pico do Ferro v nadmořské výšce 540 metrů. Vítá nás autobus hlučných turistů, nadšených z pohledů do okolí, ale nás to tady moc neuchvátilo. To „nej“ jsme již viděli o něco dříve, a především jsme si to mohli v klidu vychutnat.

Tudíž se brzy vydáváme na cestu dolů k parkovišti. Volíme červeně značenou cestu a klesání o 240 metrů na malé vzdálenosti je znát. V jednom místě je další zával způsobený deštěm, který doplňují občas spadlé stromy. Vše ale zvládáme a za půl hodiny jsme u auta.

V podvečer se ještě vydáváme navštívit lázně Furnas.

Zjišťujeme informace u oficiálních lázní, nakupujeme v obchodě, Láďa si dělá „malou“ projížďku po městě, jelikož systém zdejších jednosměrných ulic je opravdu zajímavý a vypadá to, že nad jeho schopnosti. Před odjezdem z Furnas se ještě zastavujeme na okraji města, kde nás zaujaly kouřící gejzíry. Líbí se nám to tady, a tak plánujeme zítřejší návrat.

*

14. září 2019

Noc jsme strávili v přírodním parku Reserva Florestal de Recreio do Cerrado dos Bezerros pod velkým krytým přístřeškem a u ohniště. Určitě to tady můžeme doporučit tomu, kdo neví, kde složit hlavu na jihovýchodě ostrova.

Před devátou hodinou přijíždíme na okraj lázní Furnas, kde jsme si to včera vyhlédli a konstatujeme, že to byla dobrá volba.

Nejprve se procházíme zahradou Jardim de Courela, ale více nás zajímají kouřící gejzíry a horká bublající vřídla. Do nich se sice neodvažujeme vstoupit, ale voda o kousek dále vypadá již zajímavěji, a tak zouváme boty a dáváme si lázeňskou proceduru. Zda mají termální voda a bahno s drobným kamenivem zázračné léčebné účinky nevíme, ale pro naše nohy je to něco úžasného. Hotová lázeňská terapie. Bez lékařského předpisu.

Zkoušíme, jakou teplotu sneseme, a občas nás překvapí nějaký výron teplé vody zespoda, odkud bychom to nečekali. Několikrát také vyběhneme přes ulici, kde teče voda studená. Možná by se dalo říct, že se jedná o hydroterapii v našem podání, ale v každém případě zažíváme úžasné chvilky. 

Četl jsem někde, že menší termální lázně na okraji města Furnas jsou o polovinu levnější než ty hlavní. Já bych řekl, že jsou dokonce zadarmo, alespoň dneska pro nás. Ale pomalu začínají přicházet lidé a také nahoře otevírají první stánek se suvenýry a občerstvením.

Shodujeme se, že by bylo dobré naši lázeňskou proceduru ukončit, než k tomu budeme vyzváni. Sice nikde není vidět zákaz vstupu, ale kdoví, jak je to třeba s nějakou místní vyhláškou. Když odcházíme, spatřujeme skupinku turistů s průvodcem. Tak nějak to tady asi bude fungovat. Na nedaleké budově OMIC (Observatório Microbiano das Furnas) je na nástěnce nabídka placených služeb, mezi kterými je i něco podobného, co jsme absolvovali my.  

Městečko Povoacao na východě ostrova a pláž Praia do Morro. Je sice tmavá lávová, ale klasický světlý písek asi na ostrově nikde nenajdeme. Vlny jsou mírné a voda přiměřeně teplá.

Sluníčko pálí na pláži, někteří z nás se smaží, já se kreslit snažím. Když mám hotovo, tak se to patrně jedné vlnce nelíbí a já musím malovat znovu, abych to vyfotografoval a poslal své ženušce jako pozdrav.

V jednu hodinu si říkáme, že je čas na další putování. Na tom sluníčku bychom byli brzy asi také černí jako ten rozpálený písek okolo nás. Přejít po něm bosou nohou zpátky k parkovišti není nic jednoduchého.

Daleko jsme nedojeli. V kopcích nad městečkem Povoacao totiž objevujeme jedno zajímavé piknikové místo. Udivuje nás především svou velikostí a vybaveností. Je zde několik krytých přístřešků s velkými grily, venkovní posezení, toalety, dětské hřiště a spousta dalšího. Místní si to umějí užívat. I tady by se dalo dobře přespat.

Každou chvíli zastavujeme, rozhlížíme se a fotografujeme, především divoké a rozervané pobřeží a kytičky. Vypadá to, že asi těch fotografií bude více než dost.

Krásný maják Ponta do Arnel před městečkem Nordeste. Vypadá to, že v něm bydlí nějaká rodina, jelikož právě vyndávají nákup z auta. Asi strážci majáku.

O kousek dál je zajímavý vodopád Cascata da Ribeira da Ponte a samozřejmě úžasné útesy nebo několik domků na romantickém pobřeží. Je pořád na co koukat. Někdo by mohl říct, že cesta zpět do prudkého kopce již tak zajímavá není, ale trochu pohybu neuškodí. A je potřeba si tuto chvilku vychutnat. Nacházíme se na nejvýchodnějším místě našeho putování po ostrově Sao Miguel i celých Azor.

Nezvykle klidné centrum města Nordeste.

Konečně jsme tady. Jediné čajové plantáže v Evropě, které se zde nacházejí díky mírnému podnebí a bohaté lávové půdě.

Řady čajových keřů vyskládaných elegantně vedle sebe. Pohled, který se nemůže okoukat.

Malá továrna s muzeem, která se nachází mezi městečky Maia a Sao Brás hned u hlavní silnice, je obklopena auty. Jedná se o věc, která patří na tomto ostrově mezi největší turistická lákadla. Nedaleko od sebe jsou na mapě označeni dva výrobci čaje. My jsme natrefili na místo, které je více navštěvované, jelikož za prohlídku se neplatí a ochutnávka čaje zdarma je také samozřejmostí.

Na rodinné farmě Cha Gorreana Tea Factory pěstují čaj od roku 1883 podle původních tradic.

Na půdě se suší zelené rostlinky odrůdy Camelia sinensis.

Na celém světě by mělo existovat okolo třech tisíc druhů čaje, které se liší vůní, chutí i způsobem zpracování. My tady ochutnáváme tři z nich včetně čaje ledového a jsme spokojeni. Příjemné aroma tradičního azorského čaje.

Ale mají to asi dobře vymyšlené, jelikož většina lidí se jim za ochotu odmění tím, že nakoupí v místní prodejně. My nejsme výjimkou.

Před odjezdem se jdeme ještě projít přes silnici po čajovníkové plantáži. Je to tady úžasné. Alespoň já vidím krásné trvale zelené čajové keře poprvé v životě. Dostává mě fotogeničnost políček čaje.

*

Na té samé silnici, po dvou a půl kilometrech na západ se nachází druhá továrna, kde je ale vše placené. Přesto se procházíme po dvoře firmy s názvem Fabrika de Chá Porto Formoso, nahlížíme dovnitř a pozorujeme zdejší plantáže.

Caldeiras da Ribeira Grande, to je místo na jih od hlavní silnice, které jsme si vyhlédli pro nocleh. Jedná se o malé termální lázně.

Ohříváme na venkovním grilu poslední zbytky čerstvých domácích zásob v kombinaci se zakoupenými surovinami. Vedle nás průvodci přivádějí skupinku lidí, kterým připravili zmíněnou místní specialitu. Jsou to lidé příjemní, půjčují nám skleničky na pití, věnují dřevo, a nakonec dávají i něco ochutnat.

Hodinu před půlnocí jedeme na vyhlídnuté místo, kde agentury připravují jídlo Cozido, ale nyní je tam opravdu úžasný klid, hvězdy svítí, prostě pohoda na vydatný spánek.

*

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757145