Azorové zápisky a obrázky – část pátá

Azory? Co to je? Tam jsem ještě nebyl. A kde že to vlastně je? Takové a podobné otázky jsem slýchal před cestou i po mém návratu na podzim minulého roku. (Montaha do Pico, San Roque, Piedade, Calheta do Nesquim, Ribeiras, Madalena)

21. září 2019

Ráno vstáváme sice o něco dříve, než je na našich cestách zvykem, ale cesta je trochu složitější, a tak přijíždíme na parkovišti pod horou Pico až před devátou hodinou. Už je tady dost plno a my máme obavy, že se na nás nedostane povolení ohledně vstupu na nejvyšší místo. Na internetu někdo psal, že přímo až na vrchol pouští pouze 40 lidí denně. Jinak na výšlap do kaldery by to mělo být 140 osob.

Kupujeme si tedy čip (vstupenku) za 20 eur, vyplňujeme o sobě údaje a zjišťujeme další informace ohledně výstupu a počasí. Moc šancí nám nedávají, že spatříme sluníčko. Možná také proto dovolují dnes většímu množství človíčků se vydat nahoru. Patrně si říkají, že je to přestane bavit a brzy se vrátí. Anebo je ten počet nesmysl, jelikož oficiálně tam neměli nic uvedeno.

Pět minut před půl desátou vyrážíme na výšlap. Každý máme u sebe GPS, pomocí kterého nás mohou dole sledovat na monitoru. K dokonalému špiclování slouží také dvě kamery, které potkáváme po cestě.

Po celé trase je rozmístěno 47 kůlů, kterých se musí člověk držet. Pokud se stane něco mimo vyznačenou trasu, tak volají rescue team a jejich výjezd stojí hodně (1250 euro). Ztráta GPS také není levná záležitost (270 euro).

Člověk se snaží sledovat kůly a určit si co nejlepší cestu, ale není to vůbec jednoduché. Je tam totiž vyšlapáno spousta cestiček, a tak na nás občas nějaký chytrý průvodce zavolá a vyhrožuje pokutou, že šlapeme na zelený povrch. Mě to však připadá, že si každý jde, kudy chce. A tak mu česky odpovím (publikovat to tady lze až po dvaadvacáté hodině).

Sleduji značky na kůlech a odpočítávám, kolik cesty ještě zbývá na vrchol. Samozřejmě se neustále dívám na oblohu. Chvílemi to vypadá, že se začíná protrhávat oblačnost, ale brzy opět mají mraky vše pod svou kontrolou.

Když se blížíme k hraně kaldery, začíná slunce nesměle prokukovat skrz mraky a brzy se objevuje modrá obloha. Darebáci mají opět štěstí. Pořizujeme fotografie a rozhlížíme se. Ještě nás čeká poslední část výstupu na vrcholovou špic, která bývá často ukrytá v mracích.

Není tomu dlouho, co vystoupil ostrov Pico z mořských vln. Já to sice nepamatuji, ale bylo to před pouhými 300 tisíci lety, což z hlediska historie Země, je doba zanedbatelná. Vzpomínám si na články o tom, že se vulkán čas od času probudí, tudíž dýmá kouř a z podzemí tryskají proudy lávy, možná i nějaké kameny létají. Ale naposledy se tomu tak stalo v roce 1963, což také nemohu pamatovat.

V 11 hodin 40 minut stojím na nejvyšším místě Portugalska. Kopeček jménem Montaha do Pico vyrostl kdysi do nadmořské výšky 2.351 metrů. Úžasný je nejenom pocit z úspěšného výšlapu, ale také z toho, že se oproti ránu umoudřilo počasí.

Sice jako za bezoblačné oblohy nevidíme všech pět centrálních ostrovů, ale s výhledy jsme více než spokojeni. Včera i dnes ráno předpovídali úspěšnost slunečného počasí na vrcholu maximálně do 20%.

Výstup nám trval dvě a čtvrt hodiny. Nahoře si to sice náležitě užíváme, ale trochu fouká, tak se vydáváme v pravé poledne na sestup.

Kousek za hranou kaldery nacházíme ideální svačinové místečko v závětří. Samozřejmě opět fotografujeme a vyhlížíme k vrcholu.

Přestávka je dobrá věc, ale na slunění úplně není, tak se pomalu vydáváme na sestup.

Po cestě samozřejmě zase fotografujeme. Jednak je jiná viditelnost a také si již nepamatujeme, jaké jsme dopoledne pořizovali záběry. Digitální foťák to zvládne. Sice je mi jasné, že stovky fotografií si budu prohlížet opět jenom já sám, ale nevadí. Cvakám spoušť, jak to jde.

Mimo jiné jsou také krásné pohledy směrem dolů, kde je nějaký skalní útvar – kráter. V mapě je to označené jako Furna Abrigo a jedná se o zajímavou jeskyni.

Zbývající úsek k informačnímu středisku zvládáme také bez problémů. Dole vracíme přesně v 15 hodin GPS a dostáváme diplom.

Na parkovišti u auta se převlékáme, svačíme a v informačním středisku zjišťujeme, že dnes bylo na výšlapu asi 120 lidí a omezení na samotný vrchol nebylo žádné. Kdoví, jak to tedy je.

Ve čtvrt na šest odjíždíme. Rychlost naší jízdy určují krávy procházející se po silnici.

Možná je to nemoc, ale pořád vyhlížíme, kdy a z jakého krásnějšího pohledu uvidíme ten náš kopeček.

Kousek za městečkem San Roque začínáme hledat pláž. Vykoupat se dnes potřebujeme.

Polehávání na plážích nebylo to hlavní, kvůli čemu jsme na Azory jeli. Ale jako vždy, když jsme u moře, tak se snažíme nešidit koupání. Také tentokrát jsme si mysleli, že si v oceánu pohodově zaplaveme. To se ale nestalo. Kamenité pobřeží s nepohodlným vstupem do vody nebo příliš velké vlny. Do boje s nimi se nám nechce, vítěz by nebyl jistý.

Cestou na piknikové místo se ještě zastavujeme na jedné vyhlídce. Těch kouzelných pohledů není na Azorech nikdy dost.

Po sedmé hodině jsme na místě. Zapálení ohně se jeví zprvu mírně složité, ale nikdo nepřijel hasit požár, a tak opět grilujeme, bumbáme a hodnotíme dnešní slavný den.

*

22. září 2019

Dopoledne zkoušíme na východě ostrova Pico u městečka Piedade hledat slavnou vinařskou oblast. Ale nedaří se nám to, i když je na mapě jasně vyznačená.

Jedeme pomalu a kocháme se bujnou subtropickou vegetací pokrývající úrodnou půdu. Všemožná zeleň okolo nás čaruje v zahradách i ve volném prostoru. Vlhkost a teplo, to je to, čeho na Azorech mají na rozdávání.

Kde se vzala, tu se vzala, kouzelná zahrada s vínem se před námi objevila. A v ní jeden zajímavý člověk. Zve nás dál a dává nám ochutnat víno. 

Chceme si od něho koupit víno, ale on nám ho věnuje. A hned dva demižony. Zkoušíme platit, avšak odmítá. Nakonec mu volá jeho manželka, a tak se loučíme a odjíždíme.

O kousek dále navštěvujeme vesničku Calheta do Nesquim se zajímavým kostelem. Před chvílí tady skončil svatební obřad. Kostel je otevřený, a tak do něho nakukujeme.

Na okraji malého náměstí je otevřen nevelký obchůdek, který navštěvuji, abych zjistil, co nabízejí. Proti mně si stoupne malý klučina a pohledem mi říká, abych si ho vyfotografoval.

Venku si dáváme kávu. A samozřejmě fotografujeme. Je to tady poklidné a kouzelné místo s úžasnou atmosférou. Zajímavé domečky, příjemní lidé.

Za rohem objevujeme menší hangár, ve kterém je velrybářské muzeum i loděnice. Místní nás zvou dovnitř a hned shánějí paní, která umí anglicky, aby nám sdělili informace o sobě, o muzeu, o historii i současnosti.

Dozvídáme se, že když byl zakázán rybolov, tak vymysleli závody, aby se nenudili. A daří se jim asi dobře. Alespoň tak soudíme podle pohárů a cen.

Okolo vesnice pozorujeme políčka, vinice a pastviny, které od sebe oddělují zídky z černého kamení nebo živý plot z modrých hortenzií. Na jednom místě svačíme fíky, hroznové víno a řešíme, zda to, co roste před námi, je anýz. Shodujeme se, že ano a zaznamenáváme si dalšího zástupce zdejší flóry, kterého jsme spatřili.

V jednu hodinu zastavujeme v městečku Ribeiras, kde se nejprve rozhlížíme po náměstí, abychom posléze nakoukli do obdobného velrybářského muzea. Na delší prohlídku ale nemáme čas.

Hlavním důvodem návštěvy tohoto místa je totiž něco jiného. Ve svých poznámkách mám uvedenou existenci koupaliště plněného vodou z oceánu. Nutno říct, že realita předčila očekávání. Piscina Municipal de Santa Cruz das Ribeiras. Vstupné se zde neplatí, i když jsou k dispozici převlékárny a toalety.

V bazénu voda stále cirkuluje, takže je krásně čistá a rozumně studená. Moc se nám tady líbí, užíváme si to. Na vstupném jsme ušetřili, tudíž necháváme alespoň útratu v přilehlém baru za pivo.

Nedaleko od hlavního města Madalena máme zamluvené ubytování. Zbývá ještě vrátit auto na letišti. Následuje večeře a balení věcí.

*

Předchozí povídání z Azorských ostrovů: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757326

Pokračování zápisků a obrázků z Azor: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=757555