Antonín Sova, to byl především český básník, prozaik, ale i knihovník či ředitel. Sovovu poezii k překvapení mnohých zhudebnili také někteří skladatelé, zpěváci a skupiny.
Hrad, zámek, klášter, škola či sídlo vojenské posádky. To vše byl v minulosti jeden zajímavý objekt v Pacově, menším městě na pomezí jižních Čech a Vysočiny. Nejprve byl na tomto místě patrně ve 13. století založen hrad, který v 16. století přestavěli na zámek. Ve stoletím následujícím dochází opět ke změně, jelikož do Pacova přicházejí bosí karmelitáni a šlechtické sídlo se mění na klášter. Měli asi velké plány, ale Josef II. rozhodl v roce 1787 jinak. Také tento klášter jako mnoho jiných byl zrušen a budova byla užívána opět jako zámek. Na konci 19. století došlo k výraznému stavebnímu zásahu. Kvadratický uzavřený půdorys byl otevřen po demolice východního křídla. A také se znovu měnilo využití. Tentokrát tady byla po jistou dobu škola s bytem učitele. A nejen tak ledajakého. Právě zde se 26. února 1864 v rodině učitele Jana Sovy narodil budoucí básník Antonín Sova.
V letech 1947 až 1992 sídlila v zámku vojenská posádka. Od roku 1997 je objekt v majetku města Pacov. V bývalém zámku sídlí Městský úřad Pacov, Městská knihovna, Informační centrum a Městské muzeum Antonína Sovy.
Osudy Antonína Sovy se začaly psát v Pacově. Ale z té doby si toho asi moc nepamatoval, jelikož se v roce 1866 přestěhoval s rodiči do Lukavce. Jakmile povyrostl a trochu se rozhlédl „po světě“, zjistil, že je mu Lukavec malý, a tak se vydal do Prahy. Tady získal v roce 1898 místo knihovníka městské knihovny pražské. V Praze poznal také Marii Kovaříkovou.
Ke konci roku 1900 je svatba a v létě následujícího roku následuje návrat do Lukavce. Novomanželé prožili líbánky v lukavském hříbku a v říjnu se jim tady narodil syn. Klasicistní šestiboký pavilon zvaný hříbek je na první pohled nezvyklá, ale roztomilá stavba.
Při pohledu zvenčí připomíná objekt opravdu houbu. Zděné jádro s úzkou dřevěnou pavlačí je nohou, šindelová střecha tvoří klobouk. V roce 1958 byl hříbek, který vyrostl koncem 18. století, upraven jako pamětní síň Antonína Sovy u příležitosti třicátého výročí jeho úmrtí.
Dnes se tento objekt nachází nedaleko jezírka ve volně přístupném, rozlehlém a hezky upraveném zámeckém parku (až na objekt zámku). Jedná se o místo nenápadné, ale přitom melodické, které si najde místo v srdci nejednoho poutníka.
V Lukavci však básník nezůstal, ani v Praze. O městu Pacov lze říct, že je osudově spjato s Antonínem Sovou, který svou poezii nikdy netvořil, ale žil ji (tak nějak to o něm napsal Josef Hora).
V Pacově se básník usadil ve dvacátých letech dvacátého století a tady také zemřel. A město na svého rodáka nezapomnělo a již krátce po Sovově smrti se rozhodlo mu postavit pomník.
Ve třicátých letech 20. století byla socha zhotovena z bronzu a umístěna na terase před pacovským zámkem. Bronzová poloviční postava básníka s knihou v ruce má pod sebou vysoký kamenný hranolový podstavec, který vyrůstá z nízkého soklu. Na podstavci je nápis: „Básník ANTONÍN SOVA 1864-1928. Věřím-li silnou domova věrou a věřím-li v sebe, čeho bych měl se bát?“
Je pravda, že jsem toho moc od Antoníny Sovy nepřečetl. Tudíž mám ještě co dohánět. Ale i to putování po místech spjatých s jeho jménem má své kouzlo. A kdyby si k tomu ještě člověk poslechl jeho zhudebněnou poezii (např. Mňága a Žďorp – Jedno slovo, Jablkoň – Melancholická píseň, Ivan Hlas Trio – Únavné štěstí, Cava – Je večer světlý, Peter Lipa Band – Než přijel vlak, Jananas – Sova, kompilace. "Jedno slovo", celkem 14 interpretů se sešlo na tomto zajímavém albu.
Ale také klasické úpravy se dočkala poezie (Údolí nového království – čtyři zpěvy pro vyšší hlas od Vítězslava Nováka).
*
V nedalekém město Chýnov mě zaujal také jeden umělec: https://pavelliprt.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=761382
